Červenec 2014

O lidském dotyku

16. července 2014 v 23:54 | Ondřej Moravec
Tak nám na Václaváku vypukl festival pouličního divadla Za dveřmi, v pondělí jsem stihl poslední představení ukrajinských Teatr Voskresinnia. K představení jenom tolik, že to měla být pocta Shakespearovi a jak jsem si myslel, že od něj znám poměrně dost her, tak jsem tápavě poznal sotva dvě. Zato ohni a pyrotechnikou aktéři nešetřili, takže okolo prostoru vyhrazeného hercům stál hustý houf diváků, z velké části cizí národnosti. Desetiletá holka, stojící v davu dospělých, se snažila dostat dopředu, aby taky něco viděla, dvacetiletá blondýnka jemných rysů stojící přede mnou ji však za zády nevnímala a ta malá se styděla ji kvůli tomu oslovit. Sledoval jsem tu hru Toma a Jerryho asi půl minuty, pak jsem zlehka poklepal na rameno blondýnky a v domění, že se jedná o cizinku, poprosil ji v angličtině : 'Excuse me, can you make a place for that girl?' A to andělské stvoření přes rameno jen naštvaně utrousilo : 'Já mluvím česky...!'

Dnes opět jeviště obsadili andělé, tentokrát černí, Vanda Hýbnerová a Lucia Kašiarová byly opravdu nadpozemské. Zastavil jsem se jen na půl hodiny, v ruce přední kolo z mého MTB, v jednu chvíli jsem si to neuvědomil a poměrně slušně uhodil do zad pětadvacetiletou dívku sedící vedle mne na zemi. 'Promiň, nezlob se', omluvil jsem se ještě tykáním, ale ona se jen usmála a řekla, že se nic nestalo. Přesto myslím, že jsem její tělo svým novým kevlarovým pláštěm s výrazným vzorkem podepsal minimálně na týden.

Chápu, že nespoutaná ohnivá pyrotechnika a mumlání obtloustlého ukrajinského věrozvěsta může v lidech vzbudit pocit neklidu až agrese a naopak černý anděl Vanda Hýbnerová probudit kosmopolitní hippie pink pocity, nicméně akce jako tato by lidi měla spíše sbližovat, asi jako když v pondělí večer po představení preludoval domorodý bezdomovec harmonikář s opáleným hochem hrajícím na brasilské banjo.

A to je asi tak všechno...