Tři muži na kole

28. července 2013 v 23:40 | Ondřej Moravec

Mí spolužáci z gymplu Nous(ekonom) a Čeky(vysokoškolský učitel) mě přibrali na druhý ročník jejich cyklistického výletu do rekreační chaty Pihávek na Sedlici, alternativně by se to dalo nazvat jednou a dost, protože za rok spolu na kole vyjíždí právě jednou. Kolem páté jsme se měli sejít na Sedlici, ale jak správně při domlouvání poznamenal Čeky : 'znáš Nouse!', takže v šest jsem na kole dorazil do Humpolce k Čekymu a byl štědře pohoštěn jeho maminkou. Kdysi mne po alkoholickém večírku s jejím synem v noční košili tahala zpět do jejich domu, protože mě v tom stavu nechtěla pustit ven, ale já měl v hlavě zrovna Matějskou, takže jsem vzal do jedné ruky boty, do druhé bundu a v ponožkách před ní utíkal ulicí za světel pouličních lamp...Dvacet let poté se maminka Čekyho na zápraží zděsila, když jsem si vzal boty do ruky a šel se obout na schody, že se zašpiním, že jsem se měl obout uvnitř...chtěl jsem odvětit replikou : 'paní Čekalová, jestli si vzpomínáte, při mé poslední návštěvě jsem se tu též procházel bosý...', ale nakonec jsem o tom raději pomlčel - stejně si myslím, že jí to nebylo třeba připomínat.

Takže v půl sedmé sedíme s Čekym U Černého koně na zahrádce u piva a čekáme na Nouse, ve třičtvrtě pivem Čekymu kompletně zalévám mobil, který si výjimečně v hospodě položil na stůl, kdyby volal Nous. Ten doráží v sedm, dává si s námi další pivo a pak se ptá, jestli má cenu ještě někam jezdit...Čeky říká, že tady na zahrádce je dobře a já říkám, že má...vyrážíme vpřed s Nousem na horských kolech, Čeky za námi na trekovém ověšeném všemi možnými kapsičkami a stojánkem.

Po pěti kilometrech vjíždíme do lesa, cesta je totálně zablokovaná požárníky, kteří hasí hořící chatu. Abychom mohli pokračovat dál, musíme se prodrat kolem červených vozů maliním a kopřivami, jdu první a bolí to jak křížová cesta. Po návratu na cyklostezku nutím kluky zapózovat před požárním vozem, Čeky se vzpírá, apeluji na jeho morálně volní vlastnosti, o pět vteřin později se sám začnu dusit smradem z výfuků, agregátů a kdoví čeho ještě a uvědomím si, že Čeky je astmatik...

'O téhle překážce jsem nevěděl...,' prohlásí vedoucí zájezdu Nous, 'nechtěl jsem o tom mluvit dopředu, ale za chvíli nás nejspíš čeká problém číslo dvě!'
'A to je?' ptám se ho.
'Zahni vlevo a poznáš..,' pronáší tajemně a já dojíždím k řece, které evidentně chybí most.

'Brodíme...!' velí Nous, sundavá boty, prochází přes několik plátů rezavého plechu položených ve vodě a přenáší své kolo na druhou stranu. Vrací se pak zpátky, aby pomohl s kolem Čekymu.
Ten vse však vůbec nemá do zouvání, je na něm jasně viditelná nechuť procházet řeku na druhou stranu, ale pravým důvodem je rezavý plech s nebezpečně ostrými hranami na koncích.
'Neboj, máš přece injekci proti smrti..,' uklidňuji ho narážkou na tetanovku.
'Mám ji prošlou,' sděluje zkroušeně.
'Jak dlouho?' ptám se ho.
'Týden,'omračuje mě přesnou odpovědí.
'Tak to je v pohodě,' uklidňuji ho, 'já ji mám prošlou deset let a moje obvoďačka říká, že to nevadí'.

Zouvám se, beru do jedné ruky boty a mobil, abych mohl fotit kluky, druhou vedu kolo, přecházím 'obezřetně' (jak radil Nous) po rezavém plechu a dostávám se do prostřed řeky, kde zjišťuji, že proud je zde docela silný. Bere mi kolo z ruky, takže ho hodím přes rameno a pak už to celkem jde. Na druhém břehu brzdím Nouse, který už se vrací s kolem Čekyho, aby tak nechvátal, že je chci mít v záběru oba. Pokřikuje na mne, že už jsem fakt Pražák, že musím všechno fotit jak Japonec, ale potom přibrzdí a dostává se mi tak do záběru s Čekym, který v barvách sytějšího plameňáka tancuje Labutí jezero mezi kameny v řece. Znovu je sekýruji, aby tak nechvátali, oponují, že je tam sežerou hovada a komáři, rázně je utínám, že mě to na břehu žere taky a že pro krásu(a umění) se musí trpět.

Na břehu se utřeme, pozabíjíme přisáté parazity a hmyz a já se ptám Nouse, co že bude problém číslo tři. Odpoví, že problém číslo tři zatím není, ale nemá pravdu. Při příjezdu na rekreační chatu Pihávek zjišťujeme, že se tam koná sraz veteránů a přes hluk kapely neslyšíme ani sami sebe, natož abychom si mohli říct, co všechno se stalo za ten rok, co jsme se neviděli. Čeky s Nousem jsou dobří muzikanti, takže drží s kapelou basu, když tvrdím, že zpěvačka je falešná jak sedma a komentují to velkoryse slovy, že už slyšeli horší věci. Sedáme si k poslednímu stolu, dáváme kola půl metru za sebe a já kolem nich připevňuji svůj zámek. S Nousem si sedáme zády ke kolům, Čeky proti nám, hned se ale zvedá a jde všem pro pivo a před odchodem připojí otcovskou radu : 'mrkněte občas na ta kola!'

V jednu potmě vyrážímě do svých domovů, Nous s Čekym na jediné světlo na Čekyho kole směr Humpolec, já se svojí bludičkou směr Pelhřimov. Při loučení organizátor Nous sebevědomě prohlásí, že na prvním srazu byli sami dva s Čekym, na druhém jsme byli tři, na třetím budou čtyři a na desátém už to bude dav. V půl třetí si odpovídáme smskami, že jsme po těch všech pivech a becherovkách v pořádku doma...


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ell-e Ell-e | E-mail | Web | 29. července 2013 v 9:37 | Reagovat

To je hezký, že i muži se po nocích vzájemně ujišťují, že v pořádku dorazili :))

2 Nous Nous | 29. července 2013 v 16:19 | Reagovat

To jsem tedy netušil, jaké máš spisovatelské nadání. Můžeme zážitky rozšířit na tom Vystrkově....

3 Jana Jana | E-mail | 29. července 2013 v 17:30 | Reagovat

Na třetí sraz přihlašuji Láďu, o tohle už nemůže přicházet :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama