Září 2012

Sklípek

27. září 2012 v 19:17 | Ondřej Moravec
Naprosto souhlasím s tím, aby na krabičkách cigaret byly snímky postižených orgánů a výrazné nápisy, že 'Kouření může zabíjet!' Tuto zjevnou pravdu jsem poznal na vlastní kůži v momentě, kdy dav chtěl zlynčovat mého kolegu za to, že ve sklepě vytáhl elektronickou cigaretu. Druhý kuřácký zákon, že za všechny aktivní kuřáky to odskáčeme my, pasivní kuřáci, jsem si ověřil ve chvíli, kdy jsem se mého kolegy zastal. Dvoumetrový pokrývač totiž zcela nelogicky nechtěl rozbít hubu příteli kuřákovi, ale mně nekuřákovi... Protože jsem však ale zvyklý za každým nevysvětlitelným jevem hledat nějaké logické vysvětlení, šel jsem přímo na oficiální stránky města Lanškroun a zde nalezl definici, že se jedná o rychle se rozvíjející město zaměřené na budoucnost. No nevím, když elektronická cigareta způsobila některým občanům tohoto města takové trauma, přestože mne, nekuřáka, narozeného na 'zaostalé' Vysočině, zanechala naprosto klidným. Další věta ovšem vše vysvětlila : 'V sedmdesátých letech 19. století se v Lanškrouně rozvíjí průmyslová činnost - vzniká tabáková továrna (1875 - 1945)' - tudíž je zcela evidentní, že ta přesdržka měla být za nekvalitní matroš..!

Upřímně - je pravda, že kolega nemusel vcházet do sklepa s rukama nahoře a vyřvávat na všechny strany, že 'jsme z Prahy!' Stejně tak na ochutnávce u Košuliců neměl rušit výklad someliera, i přesto, že to byl arogantní idiot, který na jednu z otázek dobrosrdečné ženy středního věku odpověděl, že 'takhle hloupou otázku už dlouho neslyšel!'. Smutné na tom je, že tehdy se jí většina jejích spolupracovníků nezastala, ale přihloupě se smála s panem Vtipným. Každý má svůj vkus a mně osobně více sedí degustace v mokrých sklepích malých vinařství, kde se víno přímo vyrábí, při ochutnávce potkáte tři generace vinařů, kteří se o sad starají a žádná otázka jim nepřipadá hloupá, protože je těší váš zájem.

Příběh té čarovné noci ovšem neskončil, když jsme byli tak přátelsky vykázáni ze sklepa, ve kterém DJ Arnoštek pouštěl jednu pecku za druhou, zavolali jsme našeho taxikáře z K-Taxi, mladíka s vizáží Matěje Rupperta.
'Nebudete tomu věřit, ale málem jsme dostali přes držku,' navázal jsem hovor na sedadle spolujezdce, aby řeč nestála.
'Věřím, tohle je takovej kraj,' odpověděl stoicky, jako by mu bylo o třicet víc.
'Nemám peněženku!' hlásila Pavlína a začala postupně prohledávat svoje kapsy, kabelku, batoh, tašku, pokoj, chatu...Peněženka nikde! Nemohl jsem se už dívat na její bezradnost a tak jsem se jí nabídl, že pokud jí nebude vadit, že budu sahat do jejích zavazadel, tak vše prohlédnu znovu a pořádně. V tu chvíli by mi dovolila i projet Žlutou řeku na její vždy tak nablýskané motorce, tak jsem začal před jejíma očima postupně vyndavat i věci, o kterých jsem nikdy netušil, že je dívčí kabelka může obsahovat. Nevím proč při akčním filmu hrdina drásá nervy všech diváků tím, že například nemůže najít správný klíč - kdyby odchytl jakoukoliv kolemjdoucí ženu, jistě v její kabelce nelezne paklíč, pneumatické kladivo nebo beranidlo...

'Chceš vidět, jak by to dělali na protidrogovým?' zeptal jsem se Pavlíny při přechodu z kabelky na batoh.
'Jasně,' usmála se a na chvíli se přestala strachovat o peněženku.
Udělal jsem k ní dva kroky a sevřel ji pod krkem, ani ji nenapadlo se bránit.
'Dělej fetko, řekni mi, kde máš ty jehly, protože chraň tě Bůh, jestli se o nějakou píchnu...!' zařval jsem na ni.
'Já nemám žádný jehly,' bránila se dětským hlasem.
A tak zpátky k vyndávání věcí, až jsem v boční kapse ucítil silné píchnutí...
'A tohle je co?' zvedl jsem ruku do výšky, v ukazováčku zapíchnutou jehlu upevněnou v nitích cívky.
'Vůbec nevím, kde se to tam vzalo,' řekla pohotově, jako by ještě hrála roli zatýkané..

Peněženka se samozřejmě našla - v batohu kolegy Pražáka, rušiče degustací, elektronického kuřáka a nově i zloděje peněženek. Následovala volná konzumace vín, při které jsme se s Erikem po hodně střídali u krbu a marně se snažili zatopit. Naše mužská hrdost byla natolik pevná, že se mu to po třech hodinách podařilo právě ve chvíli, kdy se všichni zvedli k odchodu do pokojů v horním patře. Ráno Pavlína nemohla najít druhý klíč od chaty, který jí den předtím majitelka dala se slovy, že ona vypadá spolehlivě. A tak znovu kapsy, kabelka, batoh, taška, pokoj, chata...Klíč se nakonec samozřejmě našel v kapse mojí bundy.

Při společném obědě se staly dvě zásadní věci:
a) nejmenovaná kolegyně(ne Pavlína) dokázala po více jak hodině rozpočítat, kdo kolik za ten víkend vlastně platil, protože vždy spontánně zaplatil ten, kdo stál nejblíže a byl právě při penězích. Rozpočítat to poměrně jen na základě informace, kdo s kolika penězi vyjel z domova a kolik má teď po kapsách nebo v peněžence, byl výkon hodný ekonomického oddělení středně velké firmy, zvláště když se výpočet na základě odpor kladoucího kontrolního součtu několikrát opakoval.

b) nejmenovaná kolegyně nám zřejmě ještě pod dojmem ze sklepa prozradila, že když ve svém raném dětsví uviděla Sylvestra Stalloneho coby Rockyho, jak se rukou zavěsil za krb a 'vycenil' biceps nad svoji filmovou partnerku Adrianu, tak si uvědomila, že asi bude na chlapy...

Každopádně jsem v neděli dojel šťastně domů, pustil si ústřední topení, dal si víno z Tesca, našel na Google maps Lanškroun a pustil jednu starou dobrou pecku, kterou neměl Arnoštěk na skladě : 'Jednou ráno, přišel vítr, vzal si střechu, s pokrývačem..'