Chalupáři

4. září 2011 v 21:00 | Ondřej Moravec |  povídky osobní
Tak jsem si opět užil krásný víkend s mojí dcerou na chalupě u mých rodičů...Tentokrát jsme s otcem stavěli lešení na opravu komína u garáže. Začali jsme v sobotu v osm večer, dotaz souseda, jestli na to není trochu pozdě, otec přešel s ledovým klidem. Začal jsem se obávat nejhoršího. Za celých pět let u speciální jednotky, ani při seskoku padákem jsem se nikdy nebál osvůj život tak, jako při práci s mým otcem. Mám ještě živě v paměti, jak jsem s ním demontoval nepotřebný pětimetrový sloup telefonního vedení, který odstřihli pracovníci Telecomu. Sloup stál před bránou na dvorek chalupy, nebyl ani na našem pozemku, otce ale iritoval natolik, že musel k zemi. V polovině, když už se zdálo, že to ve dvou nezvládneme, začal volat na mého čtrnáctiletého syna, aby nám šel pomoci. Zařval jsem na Jakuba, ať ho to ani nenapadne a zdrhne...Když byl sloup konečně na zemi, pokřižoval jsem se.

Bezpečnost práce je vůbec otcovou silnou stránkou, při práci se dřevem si kvůli nenabroušenému nářadí často zpívám přetextovanou písničku:

Když u nás chlapi něco pořežou
tak jen tupou pilou a nebo sekerou
z kvílení cirkulárky jde po zádech mráz...

...a přemýšlím nad tím, jestli se jako programátor dokážu uživit bez prstů...

Zařekl jsem se ale, že tentokrát se s ním nepohádám, ať se stane cokoliv. Poslední hádka proběhla zhruba před rokem, když jsme zpevňovali sklep pod chalupou. Od strýcova rybníku jsme přivezli valník obrovských kamenů, které jsme s bratrem podle otcova rozhodnutí složili na travnatém pásu před sklepem, metr od silnice. Druhý den otce napadlo, že takhle blízko silnice kameny ohrožují bezpečnost kolemjedoucích a tak jsem je všechny na kolečku převozil za chalupu na místo vzdálené 200 metrů od sklepu. Následující víkend jsme začali s opravou sklepu, opět jsem všechny kameny svozil před sklep na místo, kde jsme je skládali poprvé. Potřebovali jsme jich ale jen třetinu, zbytek jsem tedy druhý den opět vozil na 'druhé' místo za chalupou. To už jsem kameny rozpoznával po tvaru, věděl jsem, kde je mám chytit, abych se s nimi nadřel co nejméně. Z dlouhé chvíle jsem je začal pojmenovávat a důvěrně k nim hovořit: "..tak pojď, Pepo, s tebou to zase bude těžký...!" Za čtrnáct dní otec prohlásil, že mu kameny překážejí a že je mám opět přestěhovat na jiné místo. Moje otázka, 'jestli si je tím místem jistý', ho vytočila natolik, že jeho řev musel být slyšet až do sousední vesnice..

Stavba lešení probíhala standardně nestandardně. V sobotu jsme postavili spodní patro, aby jsme v neděli zjistili, že je ho třeba o metr posunout. Vždy, když jsem s něčím vylezl nahoru, se vzápětí zjistilo, že je potřeba úplně něco jiného a tak jsem znovu lezl dolů. Tyče, které jsme již upevnili svorkami, jsme opět vyměňovali za jiné, protože se hodily jinam. Jiné tyče a svorky, které jsme vytáhli nahoru, se nehodily nikam, a tak jsme je opět snášeli dolů. Několikrát jsem dlouhé minuty stál s tyčí nad hlavou jako Ota Zaremba a čekal, kdy otec dokončí analýzu dalšího postupu a tyč konečně připevní. Vždy, když mě káral za to, že držím konec tyče příliš nízko, po připevnění vodováha ukázala, že jsme výše, než na druhém konci. Přitom jsme balancovali na popraskaných a částečně shnilých prknech, která spodní tyče přesahovala jen o pár centimetrů, poočku jsem vybíral místo pod sebou, kam bude nejlepší spadnout. I přesto všechno však bylo v neděli před čtvrtou odpoledne dílo hotovo.

Pacifistu Johna Lennona zastřelili, já, bývalý člen speciální jednotky, umřu při práci na chalupě...

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama