Září 2011

Jak jsme (s)pískali zápas

11. září 2011 v 23:22 | Ondřej Moravec
5.9. 2011, 15:08 (Já)
Ahoj, prosím tě, kdy začínáme hrát ten fotbal? Kolega, co hraje taky 8. třídu už má zápas za sebou. Ondřej

5.9. 2011, 15:34(Magi - vedoucí týmu)
Ahoj,
termíny na http://mujtym.psmf.cz (začínáme až 15. 9.)
Zejtra se píská.
Od: 18:00, 19:15, 20:30
Kde: Běchovice SC (SCBEC)
Očekávám, že máte zájem nepřijít ještě než vůbec kopnem do balónu o 6 bodů. M;

5.9. 2011, 17:55 (Vojta)
No nazdar, čekal bych, že někdo pošle rozpis.... Jinak sezóna nádherná, pořád budeme jezdit po nějakejch prdelích (liga 8.A). A ještě nám to Magi naservíruješ všechno v pondělí, kdy všichni nejvíc pruděj....., to jsi se teda moc v tý psychologii práce s lidma neposunul, prostě druhej Bílek. Zdar Vojtěch

5.9. 2011, 19:17 (Já)
Vojto, ted jsi me opravdu rozesmal...mluvil jsem se Standou, ten by stihal posledni zapas... Kdyby jsi sel zitra s nami, tak to snad nejak odpiskame, i kdyz neznam ani pravidla, ani nevim, jak se do ty prdele dostat. Ondrej

5.9. 2011, 19:29 (Vojta)
Ale jo, ale jen na lajnu.... a ještě mi někdo musí vysvětlit, jestli se auty ukazujou směrem kam se házej, nebo podle brankáře házejícího mužstva.... zápis stáhnu. Vojtěch

6.9. 2011, 11:24 (Milan -spolubydlící Vojty)
Ondro přijeď do Karlína a já vás do tý prdele odvezu až pojedu na vysočinu. M.

6.9. 2011, 12:45 (Já)
Ok, tak snad to tam najdu, Vojta má doufám tu píšťalku...) Ať je na telefonu


V práci jsem si vytiskl pravidla malého fotbalu a vyrazil. Na Kačerov se mnou jela kolegyně z práce, po cestě jsem jí předčítal jednotlivé body. Uvědomil jsem si, že nemám žlutou a červenou kartu. Nabídla mi barevné papíry, které vezla své dceři. V následujícím bodě jsem se však dočetl, že rozhodčí může kartu udělit i slovně a tak jsem jí papíry s díky vrátil.

V Karlíně už na mne čekali Vojta s Milanem, nasedli jsme do auta a vyjeli směr Běchovice. Zeptal jsem se Vojty, jestli nezapomněl na tu píšťalku. Otveřel svoji sportovní tašku a vytáhl z ní modrou plastovou flétnu. Skvělý joke, jenže Vojta to myslel vážně. V hračkárně prý píšťalku neměli...

Zpotil jsem se při představě, že mezi 12 vyhecovaných chlapů vylezu jako hlavní rozhodčí s flétnou! Vojta byl pořád v klidu, prý jen odmontujeme horní díl flétny a s tím to odpískám. Stalo se a postupně jsme se vystřídali všichni tři, abychom zjistili, že to s tou flétnou přece jen nepůjde. V hlavě mi probíhaly nejčernější scénáře, když si Milan vzpomněl, že po cestě je prodejna veslařských potřeb a že tam možná budou mít píšťalky. Vojta vyběhl z auta a vrátil se s píšťalkou za dvacku, která měla zvuk, jako když odjíždí parník.

Na místo jsme dojeli na hranici limitu pro zrušení zápasu. Vojta vypsal zápis, Milan se nabídl, že jeden zápas odmává na čáře. Jako hlavní rozhodčí jsem měl mít hodinky, jediný je měl Milan, ten mi je však nechtěl půjčit, protože byly od manželky a stály přes tři tisíce.

Zápas jsme zvládli, hráči se na konci trochu hádali, ale fotbalisti se budou hádat pokaždé, i kdyby to pískal sám Pánbůh a nebo Pelé..Při rozcvičování před druhým zápasem jedno z mužstev mluvilo rusky. Milan řekl, že už bude muset jet. Prosil jsem ho, ať nechá běžet motor a chvíli počká...Velkoryse nám nechal hodinky od manželky a odjel.

Třetí zápas odpískal Standa, borci, co prohráli o pět gólů, se odebrali domů s pocitem křivdy a nadávali na rozhodčí. Správce po posledním zápasu vypnul osvětlení, takže jsme potmě hledali naše věci. Definitivní tečku jsme učinili v hospodě Na Střelnici, kde jsme u piva do kolonky formuláře zapsali komentář : 'Zápas vysoké technické úrovně proběhl v přátelské atmosféře.'

Hvízd...!

krysař Vojta

Chalupáři

4. září 2011 v 21:00 | Ondřej Moravec |  povídky osobní
Tak jsem si opět užil krásný víkend s mojí dcerou na chalupě u mých rodičů...Tentokrát jsme s otcem stavěli lešení na opravu komína u garáže. Začali jsme v sobotu v osm večer, dotaz souseda, jestli na to není trochu pozdě, otec přešel s ledovým klidem. Začal jsem se obávat nejhoršího. Za celých pět let u speciální jednotky, ani při seskoku padákem jsem se nikdy nebál osvůj život tak, jako při práci s mým otcem. Mám ještě živě v paměti, jak jsem s ním demontoval nepotřebný pětimetrový sloup telefonního vedení, který odstřihli pracovníci Telecomu. Sloup stál před bránou na dvorek chalupy, nebyl ani na našem pozemku, otce ale iritoval natolik, že musel k zemi. V polovině, když už se zdálo, že to ve dvou nezvládneme, začal volat na mého čtrnáctiletého syna, aby nám šel pomoci. Zařval jsem na Jakuba, ať ho to ani nenapadne a zdrhne...Když byl sloup konečně na zemi, pokřižoval jsem se.

Bezpečnost práce je vůbec otcovou silnou stránkou, při práci se dřevem si kvůli nenabroušenému nářadí často zpívám přetextovanou písničku:

Když u nás chlapi něco pořežou
tak jen tupou pilou a nebo sekerou
z kvílení cirkulárky jde po zádech mráz...

...a přemýšlím nad tím, jestli se jako programátor dokážu uživit bez prstů...

Zařekl jsem se ale, že tentokrát se s ním nepohádám, ať se stane cokoliv. Poslední hádka proběhla zhruba před rokem, když jsme zpevňovali sklep pod chalupou. Od strýcova rybníku jsme přivezli valník obrovských kamenů, které jsme s bratrem podle otcova rozhodnutí složili na travnatém pásu před sklepem, metr od silnice. Druhý den otce napadlo, že takhle blízko silnice kameny ohrožují bezpečnost kolemjedoucích a tak jsem je všechny na kolečku převozil za chalupu na místo vzdálené 200 metrů od sklepu. Následující víkend jsme začali s opravou sklepu, opět jsem všechny kameny svozil před sklep na místo, kde jsme je skládali poprvé. Potřebovali jsme jich ale jen třetinu, zbytek jsem tedy druhý den opět vozil na 'druhé' místo za chalupou. To už jsem kameny rozpoznával po tvaru, věděl jsem, kde je mám chytit, abych se s nimi nadřel co nejméně. Z dlouhé chvíle jsem je začal pojmenovávat a důvěrně k nim hovořit: "..tak pojď, Pepo, s tebou to zase bude těžký...!" Za čtrnáct dní otec prohlásil, že mu kameny překážejí a že je mám opět přestěhovat na jiné místo. Moje otázka, 'jestli si je tím místem jistý', ho vytočila natolik, že jeho řev musel být slyšet až do sousední vesnice..

Stavba lešení probíhala standardně nestandardně. V sobotu jsme postavili spodní patro, aby jsme v neděli zjistili, že je ho třeba o metr posunout. Vždy, když jsem s něčím vylezl nahoru, se vzápětí zjistilo, že je potřeba úplně něco jiného a tak jsem znovu lezl dolů. Tyče, které jsme již upevnili svorkami, jsme opět vyměňovali za jiné, protože se hodily jinam. Jiné tyče a svorky, které jsme vytáhli nahoru, se nehodily nikam, a tak jsme je opět snášeli dolů. Několikrát jsem dlouhé minuty stál s tyčí nad hlavou jako Ota Zaremba a čekal, kdy otec dokončí analýzu dalšího postupu a tyč konečně připevní. Vždy, když mě káral za to, že držím konec tyče příliš nízko, po připevnění vodováha ukázala, že jsme výše, než na druhém konci. Přitom jsme balancovali na popraskaných a částečně shnilých prknech, která spodní tyče přesahovala jen o pár centimetrů, poočku jsem vybíral místo pod sebou, kam bude nejlepší spadnout. I přesto všechno však bylo v neděli před čtvrtou odpoledne dílo hotovo.

Pacifistu Johna Lennona zastřelili, já, bývalý člen speciální jednotky, umřu při práci na chalupě...