Červenec 2011

Kérka, Consul, Musado

26. července 2011 v 23:17 | Ondřej Moravec
Consul -robustní psací stroj, jehož konstruktéři kovem nešetřili. Návrat jeho válce hřměl jako přejezd husitské jízdy, svist jehlic jako bič Clinta Eastwooda v Lago. V policejní výbavě tento spolehlivý pomocník nemohl chybět, slova vyslýchaných zaznamenával do protokolu s takouvou razancí, že zamýšlené písmeno občas nebylo na papír vytištěno, ale rovnou protrženo a to pro jistotu až do válce pod ním. Při výjezdu jsme měli na vybranou, buď budou v kufru vozidla všechny ostatní věci nebo Consul...

...Pavel sepisoval výslech s podezřelým, jehož kůže byla tetovaná stejně jako jeho trestní rejstřík. Zhruba v polovině se tetovaný rozhodl, že svůj rejstřík ještě doplní o další napadení policisty. Vytyčil se nad Pavla a začal na něj křičet, že ho zabije. V tu chvíli se otevřely dveře a v nich stál kolega Luboš, který přinášel psací stroj z výslechu ze sousední kanceláře.
Kolega Luboš : 45 let, výška 175, váha 105, míry 60,90,110.

Ano, přesně ten kolega Luboš, který nás již přes rok informoval o svých pokrocích na trénincích musada, kdy jeho svaly zesílily v železné pruty a kdy ovládl veškeré smrtící techniky...Luboš zakopl o práh, vlétl do místnosti po hlavě a svojí váhou ( a zejména váhou psacího stoje) nekompromisně přišpendlil tetovaného rebela k zemi...

A to byla ta největší reklama na Consul i jeho musado...

Začátek? Ten pojem blíženec nezná..

22. července 2011 v 11:48 | Ondřej Moravec
Ačkoliv se lidem, kteří věří na horoskopy a podle dne narození okamžitě rozeberou celou vaši osobnost, zhluboka vysmívám (asi tak jako kamarádce Radce, které jsem před týdnem vstoupil do snu a prý jsem měl nějakou hroznou nemoc), jisté je to, že definici : 'Blíženci, prvé vzdušné znamení, jsou pohybliví a měnitelní..' poměrně přesně splňuji.

Nejde tu o to, že bych otáčel své názory, ty jsou konzistentní a zastávám je i v momentě, kdy pro mé okolí nejsou populární. Jedním z mých názorů právě je, že člověk by si neměl stěžovat. Pokud s něčím není spokojen, má to změnit. I sebelepší myšlenka však může zavést ke špatným koncům, bere-li se doslova, všichni známe pohádku : '...měnil, až proměnil...'

Miluji návraty do svého rodného města, všechno je tam klidnější, mění se pomaleji, potkávám kamarády z dětství, se kterými jsem se na hřišti honil za míčem. Pro mnoho z nich je to však v tom našem městě 'na hovno', protože tam není práce. Pokud tuhle větu slyším znovu za pět let od toho samého člověka, přemýšlím nad tím, co ten člověk celých těch pět let dělal. Ano, každý nový začátek je riziko. Ve své situaci, i kdyby byla sebehorší, jsme se totiž naučili žít, máme tam svoje stereotypy, svoje 'jistoty'. Řekne-li se tedy slovo začátek, mělo by se říct hlavně slovo konec, odstřižení se od předchozích stereotypů a 'jistot', protože to je ten důvod, pro který je pro mno lidí jednodušší a pohodlnější nedělat nic.

Já sám jsem takhle skočil v Kristových létech, kdy jsem odešel ze speciální jednotky policie, kde jsem mohl být do důchodu. Nenašla se však jediná stabilní firma z oblasti marketingu, která by mě jako studenta VŠ manažerské informatiky pozvala na první kolo přijímacího řízení, aby mě aspoň viděli. Ozvala se mi však firma, kde mě chtěli jako programátora, protože jsem měl v životopisu uvedené i základy programování a v oboru je nedostatek lidí. Poděkoval jsem jim s tím, že programování mne na škole opravdu bavilo, ale jinak jsem jen obyčejný uživatel, z pohledu zkušených programátorů spíše počítačový analfabet. Nabídku opakovali s tím, že si mne vyškolí.

Během zkušební doby jsem si několikrát řekl, že jsem hrozně riskoval, ale každý den jsem se učil nové věci, základy z vysoké školy teprve dostávaly smysl. Kolem sebe jsem měl o 10 let mladší kluky, kteří se na mne dost často nevěřícně dívali, že to nebo ono nevím nebo neumím. Po dvou měsících přišel hlavní manažer firmy, že potřebují někoho na projekt do Milána. Šlo to mimo mne, bylo tam mnoho jiných, kteří měli letité zkušenosti. Nevědělo se ale přesně, co se tam bude dělat, a tak nikdo nezvedl ruku. Když hlavní manažer přišel počtvrté s tou samou nabídkou, zvedl jsem ruku já. Zapsal si mne s tím, že jsou tam ještě další dva lidi z jiných poboček a že se uvidí. Za dva dny mi volal italský manažer projektu a ptal se mne na mé zkušenosti. Když mi potom řekl, že moje angličtina není úplně dobrá, řekl jsem mu, ať si vezme někoho jiného, když ho má. Na to mi řekl, že mě v pondělí čeká v Miláně.

Po příletu do Milána jsem zjistil, že nebudu dělat v databázích, což byla moje specializace, ale programovat v C#, který jsem se na škole učil jen ze zájmu. Když jsem jim řekl, že to asi nepůjde, uklidnili mě tím, že na tom budeme dělat ve dvou, s italským junior programátorem...Javy. Koupil jsem si knihu C# profesionálně o 1200 stránkách za 1000 Kč a začali jsme...

Po půl roce byl projekt úspěšně dokončen, ráno jsem se přišel rozloučit do open space, u kolegy na stole ležela tlustá kniha s nápisem Flash. Zeptal jsem se ho, co s tím hodlá dělat.
'Klient řekl, že licence jsou příliš drahé a chce to samé řešení s jinými produkty. Teď je ze mne specialista na Flash,' usmál se...

Takže my, 'blíženci', začátky nijak neřešíme, podle veškerých dostupných horoskopů je to pro nás totiž pernamentní stav. Momentálně pracuji čtvrtý rok jako databázový specialista Oracle, ale klidně jsem mohl dalších třicet let nadávat na to, jak je to u policie na hovno... Jo a právě jsem se vrátil z polikliniky, koupil jsem si nedávno nové boty k vodě, chodil v nich na boso, udělal si puchýře, s puchýři dál běhal, ještě si je tím zvětšil a pravou nohu mám teď rudou nad kotník a beru antibiotika. Radko, Radko....

Tomu jako chlap nemůžu rozumět...

16. července 2011 v 12:11 | Ondřej Moravec |  povídky osobní
Onehdy jsme s kamarádkou Janou seděli u dětského hřiště a dívali se na naše dcery, jak si hrajou na pískovišti. Na hřiště přišli i dva kluci kolem deseti, ale smečka blondýn z mateřské a prvního stupně základní školy je vyhnala na druhý konec hřiště...dámská jízda!
'Ještě, že jsem jiná generace a tohle už se mě netýká,' řekl jsem Janě s úsměvem, ale upřímně.
'Taky se dívám na to, jak ty holky ty kluky válcujou...,' přitakala.
Její dcera Janička se vrátila z hřiště, protože bez své maminky vydržela sama maximálně pět minut. Ptala se svým jemným hláskem a přitom se červenala. Styděla se pokaždé, když promluvila...



'..a do prdele...,' vypustila Janička ze sebe bez začervenání.
Měl jsem pocit, že jsem se přeslechl, ale ona mne hned ujistila...
'Do prdele, do prdele, do prdele...,' přešlapovala do půl pasu v rybníce, který byl na červenec poměrně studený. Asi po roce od příhody na pískovišti jsme se šli vykoupat s mojí dcerou a babičkou Janičky, u které byla na prázdninách.

Když že holky vykoupaly, vraceli jsme se zpět do vesnice.
'Tak Janičko, jak je ve škole?' zeptal jsem se jí.
'Dobře, nejlepší na tom je, že už nosím podprsenku,' odpověděla mi věcně.
Zasmál jsem se a začal jsem její babičce vyprávět, jak jsme s mojí dcerou, tehdy žákyní druhé třídy, dojeli do 50 km vzdáleného bazénu a zjistili, že jsme doma nechali horní díl jejích plavek. Snažil jsem se ji tehdy přesvědčit, že se může koupat bez něj, ale Eva začala brečet s tím, že do bazénu za žádnou cenu nepůjde. Nakonec jsem pro ni zapůjčil plavky v recepci a předal jí je s tím, že 'teď už ty její velký prsa nikdo neuvidí..'

'No, tobě se to říká,' otočila se na mne dcera Eva(žákyně 3.A ZŠ Humpolec) vyčítavě.
'Tomu ty, jako chlap, nikdy nemůžeš rozumět!' dorazila mě Janička(žákyně 1.B ZŠ Teplice).

Měl jsem pocit, že je mi zase patnáct a právě mě utřely dvě čtyřicítky. Jak jsem jen mohl být tehdy u toho pískoviště tak naivní, tohle se mě zatraceně týká...