Březen 2011

blog.cz mě donutí kouřit!

20. března 2011 v 10:53 | ondrej moravec |  povídky osobní
U lidí v mém věku je už osobnost vyhrazená, pokud člověk nezačal kouřit do této doby, těžko ho k tomu něco přinutí později. V mém případě by to mohlo být jen šílenství při pokusech vytvořit odstavec na tomto blogu - vivat změny k horšímu!
Když jsem zavzpomínal, nalezl jsem pár osudových okamžiků s cigaretou v mém životě:
3.třída základní školy - na třídním výletě nás Roman Koukal učí kouřit 'cikánská BéTéčka'. Postup je jednoduchý, urve se dutý stonek - ten nejširší v okolí a napěchuje se suchou trávou. Z tohoto čertovského vynálezu jsem popotáhl třikrát, den jsem seděl na záchodě a dva dny mne pálil krk i plíce.

18 let - nervozně přešlapuji před fabrikou, kde pracuje můj otec. Ten prochází vrátnicí a jakmile mne spatří, jde k jádru věci : "Tak co máš za průser?" Sděluji mu, že se budu muset ženit. V rozporu s mým očekáváním mi nedá přes držku, ale jdeme 'Na Mrtvolu', číšníkovi poručí dva panáky a kusovku.
"Ty kouříš?" divím se, protože jsem ho do té doby znal jen s fotbalovým míčem.
"Teď jsem začal", řekl klidným hlasem a natáhl kouř do plic.

31 let - chodím s holkou ze Žižkova, jsme v baru, kde obsluhuje její spolužačka Katka z katolické střední školy. Je to míšenka, umí nádherně zpívat, i postavu má jako zpěvačka soulu. Katka je v baru něco jako mama Kami, vypráví svoje příběhy a okolo sedí její 'děti' - štamgasti. Každý z nich už za něco seděl, někteří jsou v podmínce a ti nepřítomní jsou právě ve výkonu trestu. Okolo půlnoci se všichni vyhrnou ven, utvoří se kruh a koluje tráva.
"A odkud ty vlastně jsi?" ptá se mne tetovaný borec po má pravici.
"Z té druhé strany," odpovídám mu pohotově.
"Z Malé Strany?" nenechá se odbýt.
"Ne, od policie...," usměju se na něj a pošlu dýmku míru dál.

32 let(na vodě) - speciální jednotka jezdí jednou za rok na rafty, přes den se nacvičuje souhra týmu, večer se tmelí kolektiv. V našem kempu je i pár hudebníků velice známé skupiny, hrajou pro lidi cokoliv, co si kdo poručí. Sedím a zpívám v mikině s emblémem naší jednotky přímo u zdroje. Ve čtyři ráno mi jeden z jejích členů podává trávu.
"Víš, co právě teď děláš?" ptám se ho s úsměvem.
Nechápavě zakroutí hlavou.
"Víš, že právě nabízíš drogu policistovi ve službě?" rozesmál jsem se a ukázal na znak na mé mikině.
Usmál se a joint zůstal v jeho ruce.

32 let(po vodě) - vzhledem k vyvážené stravě(utopenci a nakládaný hermelín), kterou jsem po čtyři dny poctivě na vodě dodržoval, mne bolí přeplněné břicho, ale nejsem schopen to ze sebe dostat ven. Po vyzkoušení všech 'zaručených' receptů beru jako poslední možnost cigaretu od svého kolegy. Celá jednotka se sbíhá a fotí si mne, protože vědí, že to už v životě neuvidí. Kuřáci ochotně radí sportovci, jak správně šlukovat, ale nezabírá to. Existují šetřiví kuřáci, kteří často žádají kolegu kuřáka o 'jednu' a setkávají se s vrčením, 'že si má koupit svoje!' Aniž bych žádal kohokoliv, po první cigaretě mi před obličej vyletí deset natažených rukou s otevřenou krabičkou a povytaženou cigaretou. S díky odmítám a vzpomínám na 'cikánské BéTéčko' Romana Koukala...

Tak doufám, že mi někdo poradí s tím odstavcem, ať na stará kolena nemusím začínat s tím nechutným kouřením... :!)





















První trénink

20. března 2011 v 0:18 | ondrej moravec |  povídky osobní
V polovině ledna jsem pocítil absťák po fotbalovém míči a zadal do vyhledavače 'fotbalový klub hledá hráče Hanspaulka'. Nalezl jsem inzerát, na který jsem odpověděl. Ozval se mi trenér klubu Le Jardin a okamžitě mne přijal za hráče, aniž by proběhla fyzická kontrola, jestli nevážím 130, nebo nemám jednu nohu kratší. Následovala smršť mailů mezi hráči klubu, ze které jsem vyrozuměl, že jsem jim v podstatě chyběl do počtu, aby jich na hřišti bylo předepsaných 5+1 a díky tomu se klub vrhne do další sezóny. Trochu mne to znejistělo, ale i přesto jsem ještě zlanařil výborného fotbalistu Standu Amchu, který hrával divizi za Pelhřimov - ve tři ráno u barového pultu.

Trenér naplánoval první trénink a ptal se mne, jestli s tím 'Vlašimákem' přijdu. Potvrdil jsem, že dohoda platí, avšak z mailů ostatních členů klubu není zcela jasné, zda se sejdou k tréninku, natož k zápasu. Odpověděl mi, že když přijdeme my dva, tak nás bude dost. Vzápětí se mne zeptal, jestli nemám míč. Odpověděl jsem, že míč skutečně nemám a tázal jsem se jej, jestli tím není ohrožena budoucnost klubu. Uklidňoval mne, že všechno bude v pořádku.

Nadešel den tréninku. Přecpal jsem se řízkem s vlašákem, neboť jsem si byl jistý tím, že se nesejdeme a pokud se sejdeme, budeme bez míče. Neplánovaně jsem sebou vzal syna Jakuba, kdyby už byl ten míč, aby nás bylo alespoň na bago. Cestou jsme vyzvedli Standu z hospody na rohu jeho ulice. Prohlásil, že po druhé plastice křížového vazu a třech pivech bude hrát na pohodu.

Jeli jsme podle navigace. Ulici jsme našli a zamířili ke stadionu s umělým osvětlením, jak bylo proklamováno v propozicích od trenéra. Po přečtení nápisu na bráně: "Bohemians - Střížkov" mi bylo jasné, že jsme to netrefili. Na hřišti běhali štíhlí klučíci a každý měl u nohy svůj míč. Kdepak, my jsme se draftovali do jiné ligy. Vyjeli jsme z brány a na třetí pokus nalezli správné hřiště. Trenér nám podal ruku a došel pro zbytek hráčů do blízké hospody. Bylo nás šest - i s Kubou.

Krasavice v recepci nám sdělila, že musíme počkat na konec cvičení žen, protože jsou v 'naší' šatně. A nebo musíme být rychlí a převléci se dříve, než přijdou...Rozhodli jsme se být rychlí. V šatně trenér pronesl, že má jen starý a nedofoukaný míč, ale měl by dorazit ještě jeden hráč s dobrým míčem. Hráč dorazil, donesl krásný míč, nový, zabalený v igelitu...nenafouknutý. Vyběhl jsem k recepční pro pumpičku, vyčarovala ji ze zásuvky. Nafoukli jsme nový míč, ležel dva roky ve skladu, takže místy byl kulatý a místy hranatý, Pablo Picasso by byl nadšen.

Oblékli jsme se a vyšli ze šatny, když v tom zhasla venkovní světla a naše hřiště se ponořilo do tmy. To už není náhoda, to musí být znamení, napadlo mne. Recepční někam volala. Z hospody přišla servírka, že to zhaslo i u nich. Podivil jsem se nad tím, že nehlídá východ, v hospodách po celé republice mají problémy s útěky hostů bez placení za bílého dne a ve Střížkově se toho zřejmě nebojí ani za tmy. Cvičitelka žen začala pomáhat recepční řešit problém, probíhaly kolem nás se svazkem klíčů a hledaly pojistky. Po deseti minutách volaly nějaké Simoně, ani Simona si však nevěděla rady. Recepční napadlo sehnat školníka, ten však nebyl k zastižení.

V touze kopnout si za každou cenu někdo vykřikl, že v blízkosti hřiště je silnice, takže světla projíždějících vozidel a měsíc hřiště celkem slušně osvětlují. Nebyla to pravda, na míč jsem reagoval jen podle sluchu a přihrával jej do míst, kde jsem naposledy spatřil rozmisťující se spoluhráče. Ty, co chtěli za těchto podmínek odejít, trenér zadržel tvrzením, že takový trénink má smysl a že v zápase nám to pak půjde naslepo. Po dvaceti minutách se světla rozsvítila, oslepl jsem jako horník při návratu na povrch.

První trénink se tedy povedl, v pondělí máme druhý a pak už začínají zápasy. To chci vidět.




Ztráta iluzí? Jen iluze...

5. března 2011 v 11:17 | ondřej moravec |  povídky osobní
Každý z nás určitě zažil pocit rozladění, že věci nejsou takové, jak jsme si představovali. Byť je to cílová skupina tohoto blogu, pomíjím teď zklamání princezen, které z práce míří domů k facebooku, jednou za týden vyrazí na diskotéku, ale urostlý, sympatický, zajištěný, inteligentní, zábavný a přitažlivý partner nikde... Nevadí, že nečtou knížky, nesportují, nepodnikají výlety, nejsou schopné samy něco naplánovat nebo udělat vtip, to by přece panu dokonalému nemělo vadit!
Půjdu k samé podstatě věci - ztrátě iluzí. Může uvedený stav vůbec nastat? Sejmeme si růžové brýle a vystřízlivíme ? Je to zásadní omyl, jen nižší patro iluze, jako v Nolanově Počátku.

Počátek
1.level - je to super, nemá to chybu
2.level - skutečnost je jiná, představoval jsem si to moc jednoduše
3.level - můžou nastat případy, kdy se věci vyvinou jinak
4.level - někdy se to může podělat, ale většinou je to OK
5.level - často se to podělá, ale snad se to nestane mně
6.level - většinou se to podělá, ale já budu mít štěstí
7.level - skoro vždy se to podělá, ale někdy...
8.level - tak se to podělalo, ale znám někoho, komu ne
9.level - tak už se to podělalo i jemu - je to normální

- zde nastává smyčka, 'mýlíme' se, že už jsme ztratili iluze ohledně jedné skutečnosti, upínáme se na jinou iluzi a vracíme se do levelu 1. Pro seriózní a vědecky založené čtenáře bych tento skok pracovně nazval Restartem dema iluzí. Někdo si s tímto cyklem vystačí po celý život, existují však silné osobnosti, které překonají gravitaci prvního cyklu a vybočí z orbitu devátého levelu. Následují však jen temnější variace shora uvedených levelů, hrstka cílevědomých se pak dostane k x-tému levelu :

x.level ...všechno je na hovno, všechno se posere, nic nemá cenu, TEĎ už je mi všechno jasné, TEĎ už mě nic nemůže překvapit...

Ne tak v našem životě, ale při čtení tohoto článku je nám všem racionálně jasné, že je to jen další iluze, že nám nikdy není nic jasné, že nás vždy něco překvapí a vždy to může být horší...