Únor 2011

I ty i já i já i ty i my i vy se můžem mořem stát

13. února 2011 v 17:14 | ondrej moravec
      Někdy jsou dny jeden jako druhý, ráno vstanu, proberu se kafem, po snídani následuje pětiminutová cesta do práce mezi Tescem a rušnou komunikací, očipuji se při příchodu, odpoledne se odčipuji, pět minut chůze, doma hodím na sebe sportovní věci, uběhnu svých deset - patnáct kilometrů, navečeřím se a zapadnu ještě k počítači, abych dodělal, co jsem nestihl v práci...
       Tohle zacyklení se opakuje pořád dokola, připadám si jen jako výrobní stroj, který se nesmí zastavit, aby jeho děti měly co jíst, co vzít na sebe, něco poznat. Jednou začas ale tohle všechno hodím za hlavu, vyjdu do města bez notebooku, bez čipu, s naplánovaným prvním výškovým táborem, ale další cesty jsou nevyzpytatelné. Není žádný další program, žádný den ani hodina návratu, cesta domů začíná vést ve chvíli, kdy už v kapse nejsou peníze.  Takový den byl právě včera, v poledne jsem vyrazil za kamarádem, abych mu pomohl se začátkem bakalářské práce. Cestu mi poměrně  dobře popsal do telefonu, nepočítal ale s tím, že se ke mně u McDonald's na Florenci připojí stopařův průvodce galaxií.
'Kam jedete?' zeptala se mne žena v bomberu kolem padesátky, když jsme se potkali u jízdního řádu.
'Černínova,' odpověděl jsem jí.
'Tak to jedete se mnou, já vás tam vykopnu,' slíbila mi.
Poděkoval jsem jí za její ochotu a na dalších dvacet minut jsme patřili k sobě.
'Pálí mě prso,' řekla najednou, rozepla si bundu a sáhla si k srdci. Ukázalo se, že jí nezkratoval mobil, ale že tam má v bundě schovaný řízek, který veze svému kamarádovi. Rozepínání bundy, osahání prsa a řízku a zapnutí bundy prováděla  a komentovala pak každé další dvě minuty, takže kromě mne už to věděla celá dvě  nástupiště. Proložila to shlédnutím své postavy ve skleněné stěně zastávky s konstatováním, 'že má velkou prdel, ale že za to nemůže, před půl rokem se vzpamatovala z nehody, kdy byla na vozíku a přitom přibrala.'
'Škoda, že mě to hřeje jen na jedné straně,' vrátila se opět ke svému řízku.
'Měla jste tedy udělat dva,' přistoupil jsem na řízkové téma.
'Já jich udělala patnáct, když něco dělám, se s tím neseru,' mrkla na mne.
'Aha,' zpracovával jsem informaci.
    
      Přijel autobus, nastoupili jsme.  Bylo tam dost místa, abych si sedl jinam, ale nechtěl jsem jí její ochotu ukázat mi cestu oplatit svojí nevděčností. Okolí jsem tím jen utvrdil v tom, že navzdory rozdílnému věku, oblečení i bontonu patříme k sobě.
'Včera jsem mu dovezla řízky i salát,'  obohatila svoje téma mezi osaháváním levého prsa o salátový level.
'Tak to měl druhé vánoce,' snažil jsem udržet v konverzaci.
'Proč?' podívala se na mne jako na exota. 'Řízek a salát můžu mít kdykoliv né? Nemusejí být přece vánoce, ' vyložila mi myšlenku dne.
'To je pravda,' souhlasil jsem.
'To je jak s pícháním, to se dá přece dělat taky pořád, né?' halekala na celý autobus a udělala oslí most od řízku k souloži.
'Jasně,' začal mi stékat pot po spánku a radši jsem vyhlížel svoji zastávku z okna.
'Některý lidi píchaj jen ve středu,' zasmála se svému vtipu.
'Aspoň v tom mají systém,' glosoval jsem její hypotézu, protože se při předchozí větě na mne otočila a očekávala moji reakci.
'Ale hovno!' kontrovala rezolutně...
 Unikl jsem na chvíli z reality a vzpomněl si na rozhovor hlavních hrdinů z Příběhů obyčejného šílenství.

Ona: 'S tebou jsem měla pocit, že svět je plnej šílenců a psychopatů...'
On: 'Mám prostě smůlu na divný lidi!'
Ona: 'To není smůla, přitahuješ takový lidi, protože jsi uvnitř takovej!'

     Nevím proč, ale tyhle lidi si mě prostě najdou v davu. Možná proto, že moje méně cílevědomější, důstojnějí a spolehlivější polovina blížence je shledává zajímavějšími, než zbytek 'normální' společnosti. Nasávám potom příběhy a myšlenky těch pábitelů, zatímco moje formální polovina místy bojuje se studem a pohledy okolních.
     Konečně přišla moje zastávka, podle kamaráda jsem měl vystoupit až na třetí, ale můj průvodce sebejistě tvrdil, že určitě na druhé  a že pak musím do kopce nahoru.  Neprotestoval jsem, poděkoval za navigaci, popřál hezký den a vystoupil. Ne, že bych té dobré ženě nevěřil, ale když autobus zmizel z dohledu, vytáhl jsem svůj mobil a zadal si trasu. Cíl byl 800 metrů...to by na tu jednu zastávku navíc odpovídalo. No nic, projdu se. Nestává se mi to často, ale z osmiset metrů se postupně stalo tisíc, dvanáctset, třináctset, nepomohlo nic, že jsem měnil směr své chůze na všechny světové strany.  Ty barevné kuličky na mém displeji  označující  výchozí bod a cíl trasy se prostě od sebe oddalovaly čím dál více asi jako souhlasné póly magnetů. Ptal jsem se domorodců, obědvajícího metaře, vozíčkáře, každý mi řekl, že ta ulice tu někde je, ale vždy ukázal jiným směrem. Napopáté jsem měl štěstí a i podle navigace jsem se blížil k cíli.
     Úvod, osnovu i rámcovou náplň bakalářky jsme s Michalem sfoukli za tři hodiny, zavolal potom svoji kamarádku, která nás odvezla na Náměstí Republiky. Měl jsem si ji údajně pamatovat z předchozího firemního večírku, kde to prý přehnala  a  v druhé polovině večera byla za akvabelu pod úrovní stolů. Nepamatoval jsem si ji, před jejím ponorem jsem  ji prostě nestihl zaregistrovat. Prohlédl jsem si ji. Tvář měla jako Bejbina že Šakalích let, příště už ji poznám i pod stolem.
     V restauraci Malostranská Beseda jsem úspěšně provedl svůj pivní rituál. Pivo u mne z podvědomí automaticky doluje představu správně naloženého utopence...Nic na tom vlastně není, existuje sice mnoho různých způsobů nakládání, ale v podstatě to vyžaduje jen kvalitní špekáčky, cibuli, ocet, vodu, feferonky, koření...a pak to nesežrat dřív, než se to uleží! Přesto v mnoha českých hospodách v posledních letech nejsou připraveni na návštěvu hosta mého typu. Když už ty utopence mají v menu, nemají je v kuchyni. Mají-li je v kuchyni, dost často se jedná o Kostelecké zavařené 'instantní' utopence a dva bobky prodávají za padesát. Neprodávají-li ty instantní, ale vlastní výroby, mají je naložené den, takže jsou to s přihmouřením oka buřty s cibulí. Ne tak ovšem v restauraci Malostranská Beseda.  Byla to pastva pro oči i chuťové buňky a dokonce jsem se tím i najedl. Mé zpropitné bylo královské.
     Vyšel jsem ven a protože jsem se rozhodl jít na koncert HIS ANGELS Romana Dragouna v sále nad restaurací, pokusil jsem se někde sehnat žvýkačky, abych 'neotrávil' okolní posluchače. V okolí jsem ale nikde nenašel stánek, obchod nebo restauraci, kde by je  prodávali. Jako poslední možnost jsem zkusil kavárnu Malostranská Beseda, která je naproti restauraci. Číšník, metroš do reklamy, mi sdělil, že žvýkačky neprodávají, ale že mi dá vlastní, pokud mi to stačí. Odmítl  za to  vzít peníze, když jsem mu přesto položil desetikorunu na stůl, řekl mi, ať si vezmu aspoň dvě.

   Pan číšník!

    Nechci psát recenzi koncertu, ale pokud někdo touží slyšet muziku od skutečných muzikantů, až mu začne tlouct srdce a střídat se úsměv s melancholií až k slzám,  jděte na ně! Každý druhý text je poselstvím a zprávou ke svému okolí nebo sama k sobě. Budu citovat část textu písně Zdroj :

I ty i já i já i ty i my i vy se můžem mořem stát
i ty i já i já i ty i my i vy my můžem lásku dát

   
    Zní to banálně? Naivně? Směšně?

    Ano, pokud si stoupnu na Anděla a začnu to recitovat, budou mě okolní považovat za Svědka Jehovova a sevřou ruce v pěsti, abych jim do nich nevtiskl časopis Strážní věž. Musíte si tu píseň pustit  a zjistíte jakou to má sílu!  Po tom koncertu v baru vznikla atmosféra, jaká se dá přirovnat euforii z listopadu. Poznal jsem Helenu a její kamarádku Janu, která došla stejně jako já osobně poděkovat každému z muzikantů. Když děkovala i mně uprostřed mého rozhovoru  se saxofonistou Radkem Kašparem a trumpetistou Mírou Barabášem, řekl jsem jí, že sice nejsem ani muzikant, ani zvukař, ale když už to bere takhle z gruntu, ať dojde poděkovat i paní šatnářce, která mi v šatně za moji bundu dala do ruky číslo 77. Šla...  Vzápětí jsem se bavil s Viki Cabadajem, kterého už bohužel nikdy nikdo v životě neosloví jeho skutečným jménem. Upřímně jsem ho měl vždy za frajera, kterej neumí hrát.  Názor na jeho herectví asi nezměním, ale za jeho bezprostřednost a nenamachrovanost  jsem ho začal mít rád. 
     V jednu ráno oslovuji týpka, jestli náhodou není Tomáš Poláček, který píše skvělé rozhovory a reportáže v MF Dnes. Jeho články mám rád, ale chci ho zdrbat za to, že mu jako bývalý atlet nevěřím, že běžel bez tréninku půlmaraton v takovém času. Není to on, je to  majitel firmy s bezpečnostními systémy. Pobavíme se o jeho živobytí, na závěr mu popřeji úspěch v podnikání a zdrbu ho za to, že ještě neběžel půlmaraton. 
     Ve dvě ráno odchází šatnářka,  Jana jí opět děkuje. Za půl hodiny objímá Helenu, ta ten záklon nevybere a flákne sebou o zem, až to zaduní. Všichni se k ní sbíhají, jestli žije.  Chvilku má jen otevřené oči a nehýbe se, pak ale zamrká, že je ok. Zvedneme ji a ona odskotačí na další  sklenku vína. Dívám se na zem a nechápu, že tam není krev...
      V půl třetí ráno přichází k našemu hloučku muž v kabátě s červenou šálou, který se zná s muzikanty. Zapojuje se do hovoru, v prostřed věty skončí, podívá se na mne v momentě, kdy se směju na celé kolo,  a říká mi, že by se se mnou nechtěl dostat do křížku, že mám ostře řezané rysy. Zazpívám mu : "I ty i já se můžem mořem stát..."
      Ve tři ráno odchází dechy. Jana jim děkuje. V půl páté ráno číšník vyhlašuje poslední objednávky. Helena platí tisícovkou. Kárám ji, že v tuhle dobu už má mít v peněžence maximálně kováky a že to doteď flákala.
       V pět ráno po číšníkovi vyžadujeme úplně poslední objednávku. Omlouvá se nám, ať se nezlobíme, ale že ta poslední objednávka už byla. Když naléháme dál, řekne nám, že když byl mladší, tak se vždy nechal 'překecat', ale že byl pak úplně vyřízenej. Takže NE!  Apeluji na jeho nostalgické vzpomínky, jak to tenkrát muselo být krásné, když začínal...Usměje se na mne a znovu se omlouvá, ať se nezlobíme a pochopíme ho. Řeknu mu, že se nezlobíme, že to opravdu chápeme, ale zkusit jsme to museli. Řekl, že to chápe. Poděkoval jsem mu...
       Vycházíme ven,  v kapse mám 15 korun a dvě stravenky po osmdesáti, v sobotu jsem si vzal sebou jen patnáctset a kartu nechal doma, abych se tam ještě někdy vrátil. Torzo nesourodé skupiny lidí, která se včera ještě neznala,  útočí na mou hrdost a odtáhne mne ještě do baru na kafe, ani nevím, kdo ho za mne platil.
     
       Jeden den je někdy víc než třicet dalších,  tenhle ve mně bude ještě hodně dlouho.  Lidi se dokážou spojovat,  těšit se,  nevytahovat svoje bolístky,  depky, závist a dokážou si užít to, že tu jsou. Zítra, až půjdu do práce, mi v hlavě bude ještě znít :
      
I ty i já i já i ty i my i vy se můžem mořem stát
i ty i já i já i ty i my i vy my můžem lásku dát
(dokonce potlačím svého ironizátora...My se  sice můžem mořem stát, ale teď musím jít pracovat!)