Čeština v údolí dutých hlaf

19. ledna 2011 v 23:22 | ondřej moravec
        Kdysi ČT dávala pořad 3x s...,  kdy tři večery po sobě vysílala film se vzpomínaným hercem v hlavní roli. Dovolím si jít o krok dál a nabídnout pásmo 4 x.... s ČEŠTINOU!
      
        Vracím se před listopad, na základní školu.  V sedmé třídě jsem se před pololetní písemkou rozhodl napsat svůj první tahák, měl jsem tehdy pocit, že všechno učivo nemohu zvládnout. Drtivá většina mých spolužáků tuto činnost bravurně zvládala a taháky mistrně infiltrovala na kůži, do rukávu, pod sukni... Já byl v tomto oboru naprostý panic, jen to mne snad omlouvá, že jsem svůj tahák napsal na růžový piják formátu A4.  Na tuto plochu se vešlo všechno, co jsem se kdy v hodinách češtiny naučil. Navíc piják by na školní lavici neměl být nápadný,  přestože jsme perem přestali psát ve druhé třídě, pořád byl součástí každého sešitu, který jste v papírnictví koupili...
        Písemka se psala na bílý papír A5...to se nedalo schovat!  NEDALO!!!  Češtinářka Čechová mne chytla za vlasy nad uchem a táhla mne k tabuli. 
'Ondřej,' oslovila mne špatným tvarem, ale dívala se směrem do třídy, 'ukaž nám svůj tahák, přečti nám, co tam všechno máš!'  Zrudl jsem a díval se do země,  počítal jsem každou minutu do konce té hodiny. Mýlil jsem se ale, že tou hodinou to pro mne skončilo, při každé následující písemce mne češtinářka opět ztrapňovala a tiskla mi tahák do ruky se slovy : 'Na, Ondřej, vem si ten tahák, budeš ho potřebovat!'

        Ve druhém ročníku střední školy jsem přestoupil z klasického gymnázia na sportovní. Náš profesor Podlešák, typ Pier Richard,  z politických důvodů vyučoval pouze na střední škole. Žil skromným životem, většinu svého platu utratil za knihy a obrazy, proto jsme jej  od zkoušení často odlákali tím, že jsme mu věnovali svoje svačiny, které jsme beztak nemohli sníst . Jednou v době vyučování vyslal mé dva spolužáky s popisem své ranní cesty do školy včetně čísel autobusů MHD, aby našli ztracený knoflík z jeho colombovského baloňáku.
        Hodiny profesora Podlešáka byly relaxem, probíhaly podle zaběhnutého scénáře. Spolužák Patrik, plavec a pankáč, vytáhl rohlík a začal jej mazat máslem. Postupoval systematicky, po každém druhém tahu namířil rohlík proti oknu, aby se ujistil, že máslo rozetřel dokonale symetricky. Nerozetřel, proto pokračoval dál. Profesor jej ignoroval a vykládal svoji látku. Patrik konečně rozetřel máslo a otevřel med...Profesor pokračoval, ale přes hluk v místnosti neslyšel vlastní slova.
'I vy zlobilové, i vy zlobilky!'  káral nás těmi nejhrubšími slovy, která kdy dokázal vyslovit. Prošel uličkou kolem první lavice a pohladil po číru Patrika, který právě přestal lajnovat med na svém rohlíku a měřil jeho vrstu proti oknu.
'Vezměte si případ z Patrika, ten je hodný, nezlobí!' uzavřel své kárání profesor...
      
        Přišel listopad a profesor Podlešák mohl opět učit na vysoké škole. Klátící se třtinu ve větru nahradila těžká váha, učitel Jiří Čáp, bývalý obránce HC Motor České Budějovice. Tam, kde si moje učitelka ze základní školy sjednávala respekt taháním za vlasy, dloubáním do žeber a ponižováním,  vystačil s inteligencí a humorem. Jakoukoliv frajeřinu nebo pokus o vtip během vyučování smečoval ještě humornější glosou, pokaždé vycházel jako vítěz. Ne socha Michaela Jacksona by měla stát na Letné, ale socha učitele národů,  Jiřího Čápa, který z finančních důvodů ze školství odešel. Prosím o minutu ticha...
      
        'Ne,  ne, ne....pusinky jahodový, ' nesl se jako polibek smrti hlas naší češtinářky, obtloustlé padesátnice v růžovém kompletu. Češtinu jsem na střední policejní škole v Brně, v místě přezdívaném 'Údolí dutých hlaf',  coby gymnazista bral jako zpestření, pro mého kolegu Rostislava Šestáka, původem elektrikáře, to však byla noční můra. Rosťa přitom mluvil poměrně spisovně, neustále nám vyprávěl o svém synovi,  o tom, co dělal jeho chlapec, co koupil jeho chlapci, kde byl s jeho chlapcem... Jak ale došlo na diktát, bylo zle!
       'Stejně, k čemu to je, učit se, co se jak řekne nebo napíše spisovně, když každej mluví, jak mu zobák narost...,' čertil se Rosťa na pokoji, když se učil na příští hodinu.
'Máš pravdu,' připojil se Milan, náš mladej. 'Ve vlaku vedle mě seděly dvanáctiletý holky, jak ty mluvily... až jsem se styděl!'
        'Minule jsem přišel domů,' navázal Rosťa, 'můj chlapec seděl pod stolem a říká: PÍ....ČA. Myslel jsem, že jsem se přeslechl, ale on za chvíli znovu....PÍ.....ČA! Říkám mu: Rostíku, tohle nemůžeš říkat, ale on to potom opakoval ještě častěji. To má ale od dětí bratrance, ty ho to naučily...'
'Kolik mu vlastně je?' zeptal jsem se ho.
'Tři a půl,' odpověděl mi zdrceně.
'No vidíš,' uklidňovali jsme jej, 'aspoň se to nebude muset učit, až půjde do školky, bude napřed!'

      Tak doufám, že jsem tu dnes Jiřímu Čápovi a profesoru Podlešákovi neudělal ostudu, gestapačce Čechové a růžovému praseti bich jy klydně udělal...




    






 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Bylinka Bylinka | Web | 20. ledna 2011 v 0:15 | Reagovat

Parádní! Tahle češtinářká historie je mi velmi sympatická:) Já mám na češtináře ty nejlepší vzpomínky, nemůžu si stěžovat!! :-)
Co jiného dodat, než ":)". Za ten ztrhujýcý závjer:-)

2 Marta Woitek Marta Woitek | Web | 20. ledna 2011 v 0:23 | Reagovat

Omlouvám se,ale článek se mi ani nechce číst ;-) Stránka je příliš velká (na můj monitor) a mě se nechce pořád posunovat doleva a doprava stránku... Navíc se to čte hůř i díky obrázku na pozadí stránky ;-)

3 Marta Woitek Marta Woitek | Web | 20. ledna 2011 v 17:15 | Reagovat

Teď už nemám žádné připomínky,už to dokážu přečíst v pohodě i na mým noťásku :))
Mimochodem...nejsem kluk,jsem TA Marta :)) Akorát nemám u "příjmení" koncovku -ová ;)

4 adaluter adaluter | Web | 24. ledna 2011 v 11:51 | Reagovat

Skvělý, vtipný a neuvěřitelně čtivý obraz našeho školství. Na učiteli záleží, to je tu vidět naprosto jasně. Je vůbec možné, se pak divit těm, kteří při své pouti za jazykem českým narazili pouze na gestapačky a růžová prasata, že jejch vztah k mateřštině není zrovna kladný?

5 ondrejmoravec ondrejmoravec | E-mail | Web | 24. ledna 2011 v 16:49 | Reagovat

[3]: ...omlouvám se za tu blamáž se jménem, neuvažoval jsem kosmopolitně, myslel jsem jakože Marťa(Martin) Woitek) Každopádně pochvalu ohledně tvého blogu opakuji, jen mám pokaždé chuť na kávu)

6 Marta Woitek Marta Woitek | Web | 24. ledna 2011 v 20:09 | Reagovat

[5]: Díky za pochvalu,vážím si toho :-))
Odhodlala jsem se přečíst si ten článek - krásně napsanej :-)
A neomlouvej se,nejsi první a určitě ani poslední,co mě považoval za kluka :-))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama