Leden 2011

Počet sebevražd v ČR? Pořád málo...

30. ledna 2011 v 19:01 | ondrej moravec
     Na úvod budu citovat úryvky ze dvou novinových článků:

28.5.2007, zdroj Reuters, publikováno aktuálně.cz:
Tokio - Japonský ministr zemědělství, lesnictví a rybolovu Tošikacu Macuoka dnes ráno pod tíhou politických skandálů spáchal sebevraždu.

15.12.2010, zdroj Novinky.cz:
Praha - Ministr životního prostředí a místopředseda ODS Pavel Drobil měl údajně žádat šéfa Státního fondu životního prostředí (SFŽP) Libora Michálka, aby zničil své nahrávky, které mají prokazovat, že ministrův poradce Martin Knetig a také náměstek předsedy fondu Dušan Fibingr chtěli Michálka přimět k manipulacím s veřejnými zakázkami. Drobil to popřel a v protiútoku odvolal Michálka a Fibingra poslal na dovolenou.

    Co z výše uvedeného plyne?  Že se  ve špatné zemi narodil buď Tošikacu Macuoka a  nebo my, občané ČR.  U nás by se o politickém skandálu v roce 1990 nepsalo, v roce 2000 už psalo, ale mávlo by se nad ním rukou. V roce 2011  jsme přece jenom o něco dál, Tošikacu by se omluvil, provládní noviny by vytáhly veškeré aféry opozičních politiků během posledních deseti let, udělaly by o nich minimálně čtyři články na každou stranu a jejich nestranní političtí komentáři by v nich podle osvědčeného schématu:
1. ano, vládní politik udělal svinstvo
2. ale podívejte se, co všechno dělají ti oškliví hoši z opozice, morální bahno, hnus!
3. ve světle bodu dva se ten vládní politik vlastně nezachoval až tak špatně, vždyť vlastně nic neudělal

vysvětlili čtenářům, že se vlastně žádná politická aféra nestala a jelo by se dál. 
  
   A na druhou stranu, představme si ten teleport do země vycházejícího slunce...

Lehké topné oleje?
Tamten strom ti prospějě!

Rumová aféra?
Ke spánku přilož kvéra!

Nefunkční padák armádě?
Ponoř hlavu do kádě!

Byt z peněz od strýců?
Rtuť nasyp do jícnu!

     Pravdou je, že by se z  čtyřletého volebního cyklu muselo přejít na průběžné doplňování stavu. Časem by se tempo odchodů politiků do věčných lovišť vlivem zvýšení morálky naší občanské společnosti zpomalilo a nebo by vám jednoho dne v kaslíku přistála obálka  s povolávákem do poslanecké sněmovny.
     Hororová představa? Kdepak, Čech není Japonec. To by přece jinak byla sebevražda!









Čeština v údolí dutých hlaf

19. ledna 2011 v 23:22 | ondřej moravec
        Kdysi ČT dávala pořad 3x s...,  kdy tři večery po sobě vysílala film se vzpomínaným hercem v hlavní roli. Dovolím si jít o krok dál a nabídnout pásmo 4 x.... s ČEŠTINOU!
      
        Vracím se před listopad, na základní školu.  V sedmé třídě jsem se před pololetní písemkou rozhodl napsat svůj první tahák, měl jsem tehdy pocit, že všechno učivo nemohu zvládnout. Drtivá většina mých spolužáků tuto činnost bravurně zvládala a taháky mistrně infiltrovala na kůži, do rukávu, pod sukni... Já byl v tomto oboru naprostý panic, jen to mne snad omlouvá, že jsem svůj tahák napsal na růžový piják formátu A4.  Na tuto plochu se vešlo všechno, co jsem se kdy v hodinách češtiny naučil. Navíc piják by na školní lavici neměl být nápadný,  přestože jsme perem přestali psát ve druhé třídě, pořád byl součástí každého sešitu, který jste v papírnictví koupili...
        Písemka se psala na bílý papír A5...to se nedalo schovat!  NEDALO!!!  Češtinářka Čechová mne chytla za vlasy nad uchem a táhla mne k tabuli. 
'Ondřej,' oslovila mne špatným tvarem, ale dívala se směrem do třídy, 'ukaž nám svůj tahák, přečti nám, co tam všechno máš!'  Zrudl jsem a díval se do země,  počítal jsem každou minutu do konce té hodiny. Mýlil jsem se ale, že tou hodinou to pro mne skončilo, při každé následující písemce mne češtinářka opět ztrapňovala a tiskla mi tahák do ruky se slovy : 'Na, Ondřej, vem si ten tahák, budeš ho potřebovat!'

        Ve druhém ročníku střední školy jsem přestoupil z klasického gymnázia na sportovní. Náš profesor Podlešák, typ Pier Richard,  z politických důvodů vyučoval pouze na střední škole. Žil skromným životem, většinu svého platu utratil za knihy a obrazy, proto jsme jej  od zkoušení často odlákali tím, že jsme mu věnovali svoje svačiny, které jsme beztak nemohli sníst . Jednou v době vyučování vyslal mé dva spolužáky s popisem své ranní cesty do školy včetně čísel autobusů MHD, aby našli ztracený knoflík z jeho colombovského baloňáku.
        Hodiny profesora Podlešáka byly relaxem, probíhaly podle zaběhnutého scénáře. Spolužák Patrik, plavec a pankáč, vytáhl rohlík a začal jej mazat máslem. Postupoval systematicky, po každém druhém tahu namířil rohlík proti oknu, aby se ujistil, že máslo rozetřel dokonale symetricky. Nerozetřel, proto pokračoval dál. Profesor jej ignoroval a vykládal svoji látku. Patrik konečně rozetřel máslo a otevřel med...Profesor pokračoval, ale přes hluk v místnosti neslyšel vlastní slova.
'I vy zlobilové, i vy zlobilky!'  káral nás těmi nejhrubšími slovy, která kdy dokázal vyslovit. Prošel uličkou kolem první lavice a pohladil po číru Patrika, který právě přestal lajnovat med na svém rohlíku a měřil jeho vrstu proti oknu.
'Vezměte si případ z Patrika, ten je hodný, nezlobí!' uzavřel své kárání profesor...
      
        Přišel listopad a profesor Podlešák mohl opět učit na vysoké škole. Klátící se třtinu ve větru nahradila těžká váha, učitel Jiří Čáp, bývalý obránce HC Motor České Budějovice. Tam, kde si moje učitelka ze základní školy sjednávala respekt taháním za vlasy, dloubáním do žeber a ponižováním,  vystačil s inteligencí a humorem. Jakoukoliv frajeřinu nebo pokus o vtip během vyučování smečoval ještě humornější glosou, pokaždé vycházel jako vítěz. Ne socha Michaela Jacksona by měla stát na Letné, ale socha učitele národů,  Jiřího Čápa, který z finančních důvodů ze školství odešel. Prosím o minutu ticha...
      
        'Ne,  ne, ne....pusinky jahodový, ' nesl se jako polibek smrti hlas naší češtinářky, obtloustlé padesátnice v růžovém kompletu. Češtinu jsem na střední policejní škole v Brně, v místě přezdívaném 'Údolí dutých hlaf',  coby gymnazista bral jako zpestření, pro mého kolegu Rostislava Šestáka, původem elektrikáře, to však byla noční můra. Rosťa přitom mluvil poměrně spisovně, neustále nám vyprávěl o svém synovi,  o tom, co dělal jeho chlapec, co koupil jeho chlapci, kde byl s jeho chlapcem... Jak ale došlo na diktát, bylo zle!
       'Stejně, k čemu to je, učit se, co se jak řekne nebo napíše spisovně, když každej mluví, jak mu zobák narost...,' čertil se Rosťa na pokoji, když se učil na příští hodinu.
'Máš pravdu,' připojil se Milan, náš mladej. 'Ve vlaku vedle mě seděly dvanáctiletý holky, jak ty mluvily... až jsem se styděl!'
        'Minule jsem přišel domů,' navázal Rosťa, 'můj chlapec seděl pod stolem a říká: PÍ....ČA. Myslel jsem, že jsem se přeslechl, ale on za chvíli znovu....PÍ.....ČA! Říkám mu: Rostíku, tohle nemůžeš říkat, ale on to potom opakoval ještě častěji. To má ale od dětí bratrance, ty ho to naučily...'
'Kolik mu vlastně je?' zeptal jsem se ho.
'Tři a půl,' odpověděl mi zdrceně.
'No vidíš,' uklidňovali jsme jej, 'aspoň se to nebude muset učit, až půjde do školky, bude napřed!'

      Tak doufám, že jsem tu dnes Jiřímu Čápovi a profesoru Podlešákovi neudělal ostudu, gestapačce Čechové a růžovému praseti bich jy klydně udělal...




    







Povodňové hlášení

15. ledna 2011 v 13:43 | ondrej moravec |  povídky osobní
Milý Jelene, příteli..
     lituji toho, že jsi dnes se mnou neabsolvoval naši běžeckou trasu Novodvorská, Braník, Přístaviště, Vodárna a zpět, která se vymkla z běžné rutiny.  Hned pod Haberou mi cestu zatarasil kotouč slámy, tlačili ho ke koni do výběhu vlevo. Obdivoval jsem tu garáž, kde se přes zimu vejde sklad zemědělského družstva, je zřejmě několikanásobně větší, než můj byt.
      Podstatnější změny mě však čekaly až u Vltavy. V místech, kde kvůli vysílení obvykle předstíráš velkou potřebu a vynucuješ si tím neplánovanou přestávku, by jsi tentokrát pohořel -  obrazně, je celé zatopeno.  V úseku od mostu, kde jsem v létě upadl a přivodil si modro-krvavého Avatara s motivem kovové mřížky, až k výběhu k tramvaji je cesta převážně pod vodou. Běžci, cyklisti a rodiny s dětmi se tady vyhýbají na stráních a dvaceticentimetrové, betonové zídce.  Již jsem psal mé bývalé spolužačce, Lucii Zelenkové, aby zabalila trenérskou školu  triatlonu v Johannesburgu a přijela trénovat do Prahy, přechody voda-kolo jsou tu možné každých sto metrů. I můj pozdrav 'Triatlonu zdar!' se u míjícíh běžců a cyklistů ujal natolik, že mi jej na zpáteční cestě opětovali.
      Obávám se však o osud hausbótu České Cesty, který jsme se rozhodli zakoupit na důchod.  Její obvyklé kotviště je zanesené vším možným, tak snad není pod vodou. Vyhnalo to  na souš i labutě, které teď pobíhají za plotem dětského hřiště. Domorodci i cizinci, kteří dlouho nebyli v Tróji nebo v lese, to považují za zoologickou zahradu a nešetří paměť svých fotoaparátů a telefonů.
       Všem online přátelům na Facebooku jsem tuto neobvyklou podívanou doporučil, jsou však zdechlí po včerejších mejdanech a tak dnes nevylezou z domu. Píši to proto tobě, neboť ty tuto scenérii oceníš.