telepatie? - No jo, funguje to...

14. prosince 2010 v 22:44 | OndrejMoravec |  povídky osobní
     Včera jsem vzpomněl mého kamaráda Honzu Látala a dnes mi od něj na facebooku přišla nabídka na přátelství...15 let poté, co jsme se viděli naposledy. Pro třináctky, co si přestaly řezat žíly :"Holky, neblázněte, pokračujte dál! Telepatie funguje jen s tím, s kým jste už někdy byly spojeny. Zac Efron se ve dveřích fakt neobjeví, i kdyby jste braly lecitin."
      Zpět ale k té neuvěřitelné 'náhodě', nemůžu to brát jinak nežli pokyn shůry, abych zde zachytil okolnosti mého druhého křtu.  V minulém článku jsem zmiňoval, že jsem byl pokřtěn jako katolík, ale matka mne nechala vypsat, abych mohl s ostatními do pionýra. V sedmnácti , když jsem studoval sportovní gympl, naše škola přesídlila. Nový kuchařský personál byl schopen naservírovat jogurt ze sojových bobů kombinovaný s bavorskou klobásou. Nikdo se nemohl divit, že jsme místo do školní začali chodit do vegetariánské jídelny, kde Honza měl své přátele.  Divil se jen můj otec, původem z vesnice. Nemohl pochopit, že jsem přestal jíst maso. Začal jsem cvičit jógu, nejdříve  hodinu týdně, posléze až dvě hodiny denně. Nevím, jestli to bylo tím cvičením, nebo tím, že jsem nejedl maso, ale měsíce jsem se s nikým nepohádal, ani když jsem narazil na nastartovaného prudiče.
     "Dned je ve Staroměstský skvělá meditace, je tu mistr z Indie," lákal nás Honza na odpoledne. Šli jsme ve čtyřech, kromě nás ještě Zuzka a Milan. Meditace probíhala v kině, na pódiu vystoupil člověk, který nám sdělil, že máme velké štěstí, protože nás dnes mistr pokřtí. Podíval jsem se ke dveřím, ty však byly neprodyšně  uzavřené a u nich stálo pár 'pořadatelů'.   Na podium vystoupil dobrotivý děda, snědý Mrazík.  Překladatel ho představil jako Thakara Singha. Následovala poslechová meditace, při které jsme měli zavřít oči a vnímat jen mistrova slova. Nerozuměl jsem ničemu, ale jeho  hlas byl klidný...
      Po pěti minutách se ze spodní části sálu ozvalo chrápání.  Za všeobecného veselí byl dotyčný vyveden, svou šanci prostě 'zaspal'. Mistr  poté prošel řadami, u každého se zastavil, udělal mu znamení  na čele a pošeptal mu 4 kouzelná slova, která nesmíme nikomu říct. Venku jsme si je samozřejmě hned řekli, pokud vím, všichni dosud žijeme. Po svém druhém křtu mi svět připadal stejný jako před ním, co se však změnilo, bylo to, že mi domu začaly pravidelně chodit časopisy s podobiznou mistra na hlavní stránce  a s poselstvím, že mě mistr miluje.  Tenkrát  mě zrovna opustila holka, říkal jsem si, že aspoň někdo. Mé rodiče to ale vyděsilo, otec vynesl sekyru  z garáže a postavil ji ke vstupním dveřím.  Mým  ujištěním, že jsem nevstoupil do sekty, neuvěřil a zřejmě se obával příchodu bratří  nebo exekutorů.
    Moje cesta zpátky k masu byla stejně dramatická.  S kamarádem Mirkem a jeho rodiči jsme vyjeli veteránem,  Škodu Felicii Super 996,  za jejich příbuznými za Hradec Králové. Rodiče nás varovali,  že je sice srpen, ale vzadu to bez střechy bude jako na motorce.  Nedali jsme se, po cestě jsme  sice museli nasadit sluneční brýle a deku přes hlavu, odměnou nám však byl skvělý rozhled po kraji a mávání dětí v každém městě nebo vesnici, kterou jsme projeli. Přijeli jsme k bytovce příbuzných. Z okna v druhém patře vylétaly a znovu mizely štíhlé dívčí nohy, zbytek těla mi později Mirek představil jako svoji sestřenici. V pokoji měla zavěšenou houpačku.
   Strýc měl postavu maratonského běžce, teta Heleny Fibingerové v nejvěší slávě. Jeli jsme na jejich chatu. Cesta údolím byla lemována honosnými vilami, vždy, když jsem však na nějakou ukázal, mi Mirek řekl, "že ta 'jejich' je hezčí."  Vily zmizely, údolí se rozevřelo a v dálce se tyčila chatrč. Měla sedlovou střechu, ovšem základna  nebyla rovnoběžná s horizontem, jak je ve zdejších zeměpisných šířkách zvykem. Trčela šikmo k zemi jako tralalák Fešáka Huberta.   
   "Jo, " řekl Mirek dříve, než jsem se stihl zeptat.  Dojeli jsme k chatě a zaparkovali na asfaltovém plácku.
"Hm, vlastní parkoviště...," neodpustil jsem si ironii.
"Tady byla kuchyň, ale spadla, tak to odhrábli," informoval mě  Mirek.
    Když jsem večer začal hledat umyvadlo, upozornil mě na řeku za chatou. Kadibouda byla na druhém břehu, těsně nad turistickou stezkou. Ráno dům obklíčily krávy, strýc  v  otevřené kadiboudě   pročítal noviny a kynul zmateným turistům.  Nejsem Zagorka, takže jsem se myl v řece a chodil ke stezce. Horší však byla ta žranice, co potom nastala. Vůně uzeného masa se linula všude kolem a já poprvé po dlouhé době na něj pocítil chuť. Všichni za mnou chodili a nabízeli, ale já na chatu přijel jako vegetarián, takže jsem ze zásady odmítal.  U posledního sousta jsem to však nevydržel a dva centimetry uzené klobásy jsem shltl bez kousání. Bylo to božské...Začal jsem se shánět po dalším, ale nezbyly ani drobečky.  
    Konečně jsem byl doma, vletěl jsem do lednice a vyplenil ji jak Vikingové vesnici. Bral jsem všechno, párky, špek, paštiku, bez příloh...Máma se z toho nemohla vzpamatovat, táta vzal sekyru a odnesl ji zpátky do garáže. Za pár měsíců jsem přestal cvičit i jógu. Lidé kolem mne byli tiší, flegmatičtí, hledali vnitřní sílu, život v klidu a míru...nic pro mne, já jsem dravec, žeru maso, buduji teritorium...


  






      
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Honza Honza | 19. prosince 2010 v 16:24 | Reagovat

No teda, úplně jsem na tu příhodu s dědou Mrazíkem zapomněl. Koukám, jak se ti to zarylo do paměti :-) I když je pravda, že ten večírek byl dost vtipnej.
A celý to období bylo dost dobrý. Dík za článek. H.

2 Marek Marek | 21. září 2015 v 11:30 | Reagovat

Dalo se to čekat, byl jsi FALEŠNÝ vegetarián!!! Ti časem začnou zase žrát maso a ospravedlňují si to bůhví jak...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama