Kdo říká, že je ve sračkách, nikdy v nich nebyl

3. prosince 2010 v 0:16 | Ondrej Moravec |  povídky policejní
     Byla to nekonečná hra. Michal vykrádal chaty, školy, obchody. Když jsme ho chytli, odvezli jsme ho zpátky do pasťáku, protože mu ještě nebylo patnáct. Nikdy tam ale nebyl déle než dva dny. Jednou nám řekl, že s klukama z ústavu soutěží, kdo toho stihne venku víc. Když byl o rok  starší, přitvrdil, asi aby měl vyšší skóre.  Odchytil Koudyho a vyhrožoval mu, že pokud mu nedá prachy, rozbije mu hubu. Koudy mu dal peníze a šel to nahlásit na policii.
     Koudy, celým jménem Kozelka,  byl důchodce a hlavně prase. Chodil zásadně nalitý, v kožichu a rádiovce, na počasí nehledě.  Protože se ze svého hábitu nesvlékal, vanul za ním těžký odér, někdy i hodiny po tom, co  už se přesunul na jiné místo. 'Výsada' věnovat se tomuto zákazníkovi na oddělení připadla vždy služebně nejmladšímu...mně.
    Součástí sepsání případu je i ohledání místa činu, vzal jsem tedy přenosný psací stroj, fotoapárát, brašnu technika a vykročili jsme ke Koudyho obydlí. Zůstal jsem stát v úžasu, matka mě sice často kárala za to, že mám v pokoji chlív, ale tady jsem teprve viděl progress...proč ničit naši krásnou přírodu, když se dá smetiště  založit doma. Pokoji vévodila vojenská postel s rozsypanou matrací,  její nohy ani podlahu jsem však nezhlédl. Obojí leželo pod třiceticentimetrovou souvislou vrstvou změtě všeho, co si člověk dokáže představit...hadry, láhvemi, kastroly, dráty, koly....Hřebem však byly půlmetrové homole exkrementů, tu vyschlá, tam novější,  záchod byl zřejmě všude. Nafotil jsem to,  zakreslil a mizel to sepsat na oddělení.
    "Já už tam znovu nejdu...", protestoval jsem při třetím oznámení,  "zase tam chytnu blechy a co tam uvidím? Pár nových kopců..."
     Jednou Michal nebyl dlouho vidět, zato jeho práce ano. Jeho babička, která bydlela   ve stejném domě jako Koudy, nám prozradila, že se u ní  Michal schovává. Vyrazili jsme ve třech a došli potichu až ke dveřím. Byly dvoukřídlé, uprostřed prosvítal proužek světla. Vypadaly, že se do nich stačí jen lehce opřít.  Chtěl jsem je otevřít nohou, ale petlice z pásoviny na druhé straně dveří byla silnější. Dveře se odpružily a já letěl po zádech  zpátky. Jak jsme se později dověděli, Michalova babička též neměla záchod,  narozdíl od Koudyho však byla 'čistotná', svoji biomasu odkládala do kýblů na chodbě a zasypávala je popelem.
     Zatmělo se. ...Když se popel snesl dolů a já se zvedl,  už jsme to věděli. Vyrazili jsme dveře a došli si pro Michala. Sundal jsem z bundy odznak i výložky a vyhodil ji do popelnice. Na oddělení jsem musel pěšky, do auta mě nevzali.

     Myslím si, že kdo říká, že je po krk ve sračkách, ještě nikdy v nich nebyl...





 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama