Prosinec 2010

tak to mám za sebou

27. prosince 2010 v 21:16 | osobní terapeut |  povídky osobní
    Tak to mám za sebou. Stručné shrnutí:
můj životní spolujezdec mi dal pod stromeček navigaci. Dar to byl praktický a potěšil nás oba, já se těším z toho, že už nezabloudíme, ona z toho, že už nebudu hlasitě komentovat její schopnost číst mapu poté, co jsme zabloudili. 
    Otec se opět předvedl v životní formě. Do čtyř jsme horko těžko čekali na příchod bratrovy přítelkyně, děti škemraly každých pět minut, kdy už budeme rozdávat dárky. Když se Dana dostavila, stařešina rodu vzal hadr na prach a začal otírat vypínače osvětlení s tím, že je někdo zašpinil. Těšil jsem děti tím, že v 3+1 rodičů může být maximálně 15 vypínačů a že pokud to děda nevezme z gruntu a nevyběhne i na chodbu bytovky, během hodiny by to mohl  mít hotové.
    Když ukončil úklid, děti zavýskly nadšením. Brzy se však opět uklidnily, neboť děda jako přídavek začal s měřením členů rodiny u žebřin v dětském pokoji. Zúčastnit  se museli všichni včetně bratra s řízkem v ústech. Nic nevadilo, že moje dcera měla boty na podpatcích a že se záznam na dřevě nakonec nepřeměřoval. Až jednou budeme chtít vědět, kdo jakou měl v ten památný  den  výšku, pokud najdeme značku a vzpomeneme si, kdo z přítomných  byl tenkrát třetí nejmenší, snadno se to dozvíme.  Jelikož jsem rodičům a bratrovi 'nadělil' společný víkend v Harrachově v době pivních slavností, už teď se začínám bát, jestli jsem to s tím teambuildingem rodiny nepřehnal a nebude to spíš příčinou rodinné roztřžky. Matka, kterou naše milovaná babička celý život drásala obavami ze všeho, co by se mohlo stát a co by ani Rowlingová nevymyslela, mi ráno řekla, "že nad tím přemýšlela a že v tom Harrachově určitě chci oznámit moji svatbu s Lenkou". Jako vždy jsem se jí zeptal, proč mi dělá to samé, čím ji terorizovala její matka a uklidnil jsem jí slovy, "že se zbláznila.''
    Domů jsem v neděli dorazil zcela vyčerpán. Ještě že už se jde v pondělí do práce...    

Malý lovec

19. prosince 2010 v 15:03 | ondrej moravec |  básničky pro moji dceru
Visí Skokan ve vzduchu
jako ryba na suchu..
Čí to byla ruka,
co žabího kluka
chytla vprostřed výskoku?

Skokan chvíli žasne,
podívá se nad sebe...
a už je to jasné,
je to Eva z první Bé!

Majitelka cirkusu
v láhvi od okurek,
až dosud byla bez kusu,
teď má první úlovek.

Vytvořila mu prostředí:
vodu, trávu, kamení,
už jen nakreslit plakáty
a vybrat vstupné od táty.

"Evi, vrať ho do trávy,"
říkám svojí dceři,
"stejně jako ty teď musí
domů na večeři!"

"Ještě ne, až za chvilku,"
škemrá malý lovec,
"naučím ho hvězdu,
stojku a kotrmelec"

A tak po gymnastickém cvičení
nastalo velké loučení,
Skokan  neřekl ani "Sbohem"
a zmizel za rohem.

úklidová

19. prosince 2010 v 14:59 | ondrej moravec |  básničky pro dospělé
Nelistuj ve starých knížkách 
po méně než dvou křížkách,
vypadávaj fotky lidí,
co jsme z hlavy vytěsnili.

Čas je relativní
co je ve mně už není v ní
mám sílu vše zastavit, vrátit zpět,
ale pro ni už ta možnost není

Zbývá jen fotku vrátit zpět
a knihu zavřít na mnoho let,
žít naplno, vytěsnění,
až do příštího otevření...

25 m2 v Karlíně, návštěva jen na klíně

19. prosince 2010 v 14:44 | ondrej moravec |  básničky pro dospělé
Martina má nový byt,
na návštěvu přijdou:
otec, matka, bratr, sestra, děda, babička, pes, kočka i teta se strejdou... 
všichni se tam vejdou.

Až dojdou společenské fráze,
zaskáčou si panáka
nad obrysem předchozího nájemníka
na podlaze..

kapitánem vratké lodi

17. prosince 2010 v 19:50 | ondrej moravec |  básničky pro moji dceru
Jsem kapitánem vratké lodi,
chtěl jsem sjeti Vltavu
spíše ji však přeplavu.

V kánoi se vezu
jen od jezu k jezu,
jak však přijde na buben,
vyletíme všichni ven.

Takže znovu do vody..
kdepak je můj šátek?
Uplavalo nám pádlo,
stejně jako zásoby.

Situace nemůže být horší,
leda že by v řece žili hroši.
Tu však zázrak, zjevení
stánek : "Rychlé občerstvení!"

Dvě nožičky párku
za sto korun,
za dalších stopadesát k tomu
malej Rum.

Jsme na huntě s penězi,
odření a spálení jak sova,
s Vltavou se loučíme :
"za rok jedem znova!"

jak je to s pamětí

17. prosince 2010 v 19:39 | ondrej moravec
"Dědo..víš, že starý lidi
hrozně špatně vidí,
sotva se pohybujou 
a nic si nemamatujou?"

"Já mám paměť dobrou,"
říká děda vnučce,
"ještě si pamatuju
první třídu v jednotříce!"

Lucie se zamyslí...
"A to je všechno???"

telepatie? - No jo, funguje to...

14. prosince 2010 v 22:44 | OndrejMoravec |  povídky osobní
     Včera jsem vzpomněl mého kamaráda Honzu Látala a dnes mi od něj na facebooku přišla nabídka na přátelství...15 let poté, co jsme se viděli naposledy. Pro třináctky, co si přestaly řezat žíly :"Holky, neblázněte, pokračujte dál! Telepatie funguje jen s tím, s kým jste už někdy byly spojeny. Zac Efron se ve dveřích fakt neobjeví, i kdyby jste braly lecitin."
      Zpět ale k té neuvěřitelné 'náhodě', nemůžu to brát jinak nežli pokyn shůry, abych zde zachytil okolnosti mého druhého křtu.  V minulém článku jsem zmiňoval, že jsem byl pokřtěn jako katolík, ale matka mne nechala vypsat, abych mohl s ostatními do pionýra. V sedmnácti , když jsem studoval sportovní gympl, naše škola přesídlila. Nový kuchařský personál byl schopen naservírovat jogurt ze sojových bobů kombinovaný s bavorskou klobásou. Nikdo se nemohl divit, že jsme místo do školní začali chodit do vegetariánské jídelny, kde Honza měl své přátele.  Divil se jen můj otec, původem z vesnice. Nemohl pochopit, že jsem přestal jíst maso. Začal jsem cvičit jógu, nejdříve  hodinu týdně, posléze až dvě hodiny denně. Nevím, jestli to bylo tím cvičením, nebo tím, že jsem nejedl maso, ale měsíce jsem se s nikým nepohádal, ani když jsem narazil na nastartovaného prudiče.
     "Dned je ve Staroměstský skvělá meditace, je tu mistr z Indie," lákal nás Honza na odpoledne. Šli jsme ve čtyřech, kromě nás ještě Zuzka a Milan. Meditace probíhala v kině, na pódiu vystoupil člověk, který nám sdělil, že máme velké štěstí, protože nás dnes mistr pokřtí. Podíval jsem se ke dveřím, ty však byly neprodyšně  uzavřené a u nich stálo pár 'pořadatelů'.   Na podium vystoupil dobrotivý děda, snědý Mrazík.  Překladatel ho představil jako Thakara Singha. Následovala poslechová meditace, při které jsme měli zavřít oči a vnímat jen mistrova slova. Nerozuměl jsem ničemu, ale jeho  hlas byl klidný...
      Po pěti minutách se ze spodní části sálu ozvalo chrápání.  Za všeobecného veselí byl dotyčný vyveden, svou šanci prostě 'zaspal'. Mistr  poté prošel řadami, u každého se zastavil, udělal mu znamení  na čele a pošeptal mu 4 kouzelná slova, která nesmíme nikomu říct. Venku jsme si je samozřejmě hned řekli, pokud vím, všichni dosud žijeme. Po svém druhém křtu mi svět připadal stejný jako před ním, co se však změnilo, bylo to, že mi domu začaly pravidelně chodit časopisy s podobiznou mistra na hlavní stránce  a s poselstvím, že mě mistr miluje.  Tenkrát  mě zrovna opustila holka, říkal jsem si, že aspoň někdo. Mé rodiče to ale vyděsilo, otec vynesl sekyru  z garáže a postavil ji ke vstupním dveřím.  Mým  ujištěním, že jsem nevstoupil do sekty, neuvěřil a zřejmě se obával příchodu bratří  nebo exekutorů.
    Moje cesta zpátky k masu byla stejně dramatická.  S kamarádem Mirkem a jeho rodiči jsme vyjeli veteránem,  Škodu Felicii Super 996,  za jejich příbuznými za Hradec Králové. Rodiče nás varovali,  že je sice srpen, ale vzadu to bez střechy bude jako na motorce.  Nedali jsme se, po cestě jsme  sice museli nasadit sluneční brýle a deku přes hlavu, odměnou nám však byl skvělý rozhled po kraji a mávání dětí v každém městě nebo vesnici, kterou jsme projeli. Přijeli jsme k bytovce příbuzných. Z okna v druhém patře vylétaly a znovu mizely štíhlé dívčí nohy, zbytek těla mi později Mirek představil jako svoji sestřenici. V pokoji měla zavěšenou houpačku.
   Strýc měl postavu maratonského běžce, teta Heleny Fibingerové v nejvěší slávě. Jeli jsme na jejich chatu. Cesta údolím byla lemována honosnými vilami, vždy, když jsem však na nějakou ukázal, mi Mirek řekl, "že ta 'jejich' je hezčí."  Vily zmizely, údolí se rozevřelo a v dálce se tyčila chatrč. Měla sedlovou střechu, ovšem základna  nebyla rovnoběžná s horizontem, jak je ve zdejších zeměpisných šířkách zvykem. Trčela šikmo k zemi jako tralalák Fešáka Huberta.   
   "Jo, " řekl Mirek dříve, než jsem se stihl zeptat.  Dojeli jsme k chatě a zaparkovali na asfaltovém plácku.
"Hm, vlastní parkoviště...," neodpustil jsem si ironii.
"Tady byla kuchyň, ale spadla, tak to odhrábli," informoval mě  Mirek.
    Když jsem večer začal hledat umyvadlo, upozornil mě na řeku za chatou. Kadibouda byla na druhém břehu, těsně nad turistickou stezkou. Ráno dům obklíčily krávy, strýc  v  otevřené kadiboudě   pročítal noviny a kynul zmateným turistům.  Nejsem Zagorka, takže jsem se myl v řece a chodil ke stezce. Horší však byla ta žranice, co potom nastala. Vůně uzeného masa se linula všude kolem a já poprvé po dlouhé době na něj pocítil chuť. Všichni za mnou chodili a nabízeli, ale já na chatu přijel jako vegetarián, takže jsem ze zásady odmítal.  U posledního sousta jsem to však nevydržel a dva centimetry uzené klobásy jsem shltl bez kousání. Bylo to božské...Začal jsem se shánět po dalším, ale nezbyly ani drobečky.  
    Konečně jsem byl doma, vletěl jsem do lednice a vyplenil ji jak Vikingové vesnici. Bral jsem všechno, párky, špek, paštiku, bez příloh...Máma se z toho nemohla vzpamatovat, táta vzal sekyru a odnesl ji zpátky do garáže. Za pár měsíců jsem přestal cvičit i jógu. Lidé kolem mne byli tiší, flegmatičtí, hledali vnitřní sílu, život v klidu a míru...nic pro mne, já jsem dravec, žeru maso, buduji teritorium...


  






      

Osvědčená zn. Vánoce, prachy v tahu, emoce...

13. prosince 2010 v 21:59 | Osobni terapeut
     Přeji si najít tajnou skrýš s dárky a mezi nimi voucher na zpáteční cestu do Getsemanské zahrady...

     "Přistup, cizinče,"  přerušil Ježíš svou motlitbu.  "Tvůj háv je podivný, jakého jsi vyznání ?"
"Jsem potomek husitů. Po narození mě pokřtili katolíci, matka mě ale nechala vypsat, aby mi nebylo líto, že nemůžu do pionýra.  V šestnácti, v mém vegetariánské období, mě spolužák Honza Látal pozval na meditaci indického mistra. Zavřeli nás v kině, mistr mi udělal znamení na čele a pošeptal mi čtyři slova. Nesmím je nikomu říct, jinak se mi špatně povede. Pamatuji si už jen něco jako zóhan," řekl jsem upřímně a očekával, že se na mne bude dívat jak na Miloše Melčáka.
"I zbloudilá ovce se může vrátit ke stádu," pronesl  velkoryse, "jsem tu proto, abych vzal na sebe vaše hříchy a vykoupil vás."
"Hříchy dnes lidstvo moc netrápí, " promluvil jsem hlasem lidu, "spíš to vykupování, nedokážeš si představit, co tvoje narození způsobilo za blázinec. Lítání po dárcích, vraždění kapra, vánoční úklid, přejídání, kocovina.. " vyjmenoval jsem zkratkovitě.
"Sešli jste ze správné cesty," pravil smutně. "Je třeba začít znovu věřit. Ukážu ti zázrak!" povstal. "Přeměním vodu na víno," vyhrnul si rukávy...
"To se u nás v Praze děje každý rok při vinobraní, " zastavil jsem ho.
"Projdu se po vodě,"  nenechal se vyvést z míry.
"Na to máme vodní lyže nebo waterball," kazil jsem mu radost.
"Vrátím zrak slepci!" vykřikl Ježíš.
"To dělá Žirinovskij přes fotky," přebil jsem jeho poslední trumf.    
     Složil hlavu do dlaní. "Jak ti jen mohu pomoci?" optal se zoufale.
"Co kdyby jsi slavil narozeniny o něco později? Tento měsíc jsem již platil šest tisíc za synův florbal, dva tisíce za taneční, sedmset za MHD, pětset za obědy," naříkal jsem. "Štědrý den je přede mnou, ale  při pohledu do peněženky mám pocit, že už Vánoce byly..."
"Dobře tedy, budu je slavit v květnu, když ti to udělá radost," řekl rezignovaně. "A teď už jdi a zanech mě motlitbám."

     V květnu syn dostane HTC Desire, dcera Nintendo 3DS, vyjedeme lyžovat na ledovec.
Špičky mých nových Salomonů budou vrhat zlatá prasátka...


Můj vzDor

11. prosince 2010 v 14:44
Můj vzor v čase prošel dynamickými proměnami. Pro malého kluka to byli pánové na zadních stupačkách popelářského vozu, brzy jsem se ale rozhodl, že budu radši kosmounaut.  Nedělal jsem si hlavu s tím, že stejné přání měl i zbytek třídy a že z naší země dosud letěl do kosmu pouze jediný člověk - superman Remek. Následovaly vzory z akčních filmů, tvrdí hoši kteří se sami dokážou postavit armádě, přežít a ještě k tomu bokem trousit citáty. 
     Kdysi jsem z našeho malého města přijel na atletické závody do Prahy, měl jsem na sobě roztrhanou šusťákovku a zablácené botasky.  Při rozcvičování jsem vyděšeně sledoval své značkově oblečené soupeře s vystajlovanými vlasy a názvy slavných klubů na zádech. Nikomu z nich jsem nestál za pozdrav, za podání ruky před závodem. Chtěl jsem se sbalit a jet domů, s někým takovým se přece nedá soupeřit.  Ten závod jsem vyhrál a na příštím už mě kluci zdravili. 
     Později, při práci ve speciální jednotce, jsem poznal  několik odvážných kluků se střední výškou a 'muší' váhou a naopak mne jednou nechal bez pomoci kolega se dvěma metry a 130 kily svaloviny.  Občas jde v TV některá z akčních filmových perel, kterou jsem před dvaceti lety sledoval se zatajeným dechem. Hrdina přebíjí až po pěti minutách nepřetržité přestřelky, probíhá před shlukem střelců, kteří zřejmě mají zbraně z pouti, protože jinak si nelze vysvětlit  fakt,  že se do něj  dávkami z pěti metů netrefí. Za některé hlášky by se nestyděli Monty Python.  Tohle by prostě nezvládli ani ti nejlepší ze speciální jednotky...    
     Většina lidí asi dospěje ke svému '...a hrdý buď, žes vytrval',  vždyť Marilyn Monroe trpěla depresemi, Tiger Woods dokáže být nevěrný a prohrát turnaj, Bill Clinton lhal pod přísahou...Jsou to nebo byli také jen lidé se slabinami a chybami.  Tedy sbohem, Hrdý Budžesi! Vždyť i tenkrát místo Remka měl údajně letět někdo jiný...

      Snad jen na ty kluky popelářský je spoleh!


* použity citáty z knihy  Hrdý Budžes,  Irena Dousková, 1998

Kdo říká, že je ve sračkách, nikdy v nich nebyl

3. prosince 2010 v 0:16 | Ondrej Moravec |  povídky policejní
     Byla to nekonečná hra. Michal vykrádal chaty, školy, obchody. Když jsme ho chytli, odvezli jsme ho zpátky do pasťáku, protože mu ještě nebylo patnáct. Nikdy tam ale nebyl déle než dva dny. Jednou nám řekl, že s klukama z ústavu soutěží, kdo toho stihne venku víc. Když byl o rok  starší, přitvrdil, asi aby měl vyšší skóre.  Odchytil Koudyho a vyhrožoval mu, že pokud mu nedá prachy, rozbije mu hubu. Koudy mu dal peníze a šel to nahlásit na policii.
     Koudy, celým jménem Kozelka,  byl důchodce a hlavně prase. Chodil zásadně nalitý, v kožichu a rádiovce, na počasí nehledě.  Protože se ze svého hábitu nesvlékal, vanul za ním těžký odér, někdy i hodiny po tom, co  už se přesunul na jiné místo. 'Výsada' věnovat se tomuto zákazníkovi na oddělení připadla vždy služebně nejmladšímu...mně.
    Součástí sepsání případu je i ohledání místa činu, vzal jsem tedy přenosný psací stroj, fotoapárát, brašnu technika a vykročili jsme ke Koudyho obydlí. Zůstal jsem stát v úžasu, matka mě sice často kárala za to, že mám v pokoji chlív, ale tady jsem teprve viděl progress...proč ničit naši krásnou přírodu, když se dá smetiště  založit doma. Pokoji vévodila vojenská postel s rozsypanou matrací,  její nohy ani podlahu jsem však nezhlédl. Obojí leželo pod třiceticentimetrovou souvislou vrstvou změtě všeho, co si člověk dokáže představit...hadry, láhvemi, kastroly, dráty, koly....Hřebem však byly půlmetrové homole exkrementů, tu vyschlá, tam novější,  záchod byl zřejmě všude. Nafotil jsem to,  zakreslil a mizel to sepsat na oddělení.
    "Já už tam znovu nejdu...", protestoval jsem při třetím oznámení,  "zase tam chytnu blechy a co tam uvidím? Pár nových kopců..."
     Jednou Michal nebyl dlouho vidět, zato jeho práce ano. Jeho babička, která bydlela   ve stejném domě jako Koudy, nám prozradila, že se u ní  Michal schovává. Vyrazili jsme ve třech a došli potichu až ke dveřím. Byly dvoukřídlé, uprostřed prosvítal proužek světla. Vypadaly, že se do nich stačí jen lehce opřít.  Chtěl jsem je otevřít nohou, ale petlice z pásoviny na druhé straně dveří byla silnější. Dveře se odpružily a já letěl po zádech  zpátky. Jak jsme se později dověděli, Michalova babička též neměla záchod,  narozdíl od Koudyho však byla 'čistotná', svoji biomasu odkládala do kýblů na chodbě a zasypávala je popelem.
     Zatmělo se. ...Když se popel snesl dolů a já se zvedl,  už jsme to věděli. Vyrazili jsme dveře a došli si pro Michala. Sundal jsem z bundy odznak i výložky a vyhodil ji do popelnice. Na oddělení jsem musel pěšky, do auta mě nevzali.

     Myslím si, že kdo říká, že je po krk ve sračkách, ještě nikdy v nich nebyl...






Fešáček

1. prosince 2010 v 21:11 | Ondrej Moravec |  povídky policejní
     Ivan dostal svého prvního služebního psa -  Azora.  Srst  měl hladkou, lesklou a černou jako havran. Při chůzi kráčel krokem manekýna s hlavou vztyčenou a s vypnutým hrudníkem, prostě celebrita na přední stránku Světa psů.  Začali jsme mu proto říkat Fešáček.
 "Co je s tím tvým psem..?" dobírali jsme si jeho psovoda často.
 "Zatím moc neposlouchá, ale je ostrej. Až vyroste, bude dobrej,"  bránil se.
    
     Jednou jsem sledoval Ivana při výcviku.
"Ivane, já jsem sice dělal se psy jen dva měsíce na vojně, ale podle mě mu dáváš povely, kterým nemůže rozumět...," káral jsem ho.
 "Který myslíš..?" divil se.
 "Kam čumíš? Nežer tu mouchu! Seď rovně! " vyjmenoval jsem pár těch, které jsem si sám dokázal zapamatoval.
 "To zvládne," odbyl mne tehdy.

     Nedlouho po tom nás při společné noční hlídce volali na signál do obchodu v Koňařicích. Když jsme přijeli na místo, hlavní dveře byly neporušené, ale z boku u rampy, kde se  vykládalo zboží, bylo otevřeno dokořán. Došli jsme ke dveřím do skladu, uvnitř bylo ticho a tma.
"Pustíme tam psa?" zeptal jsem se.
"Jasně," souhlasil Ivan a došel pro Fešáčka, který polehával v kufru vozidla.
     Dovedl ho ke dveřím, nasměroval čumákem dovnitř a vypustil se slovy : "Běž!"
Fešáček se nahrbil, ocas spustil mezy nohy a začal po špičkách odcházet směrem k autu.
"Ten je teda ostrej!" neodpustil jsem si.
"On půjde," nepřestával Ivan věřit a odchytil Fešáčka při úniku. Znovu ho nasměroval do dveří a zopakoval : "Běž!" 
     Fešáček udělal tři skoky a už byl v autě!
"Tak to by jsme měli, chceš jít první nebo druhej?" zeptal jsem se zdrceného Ivana. Ten chtěl jít znovu pro psa, ale zastavil jsem ho s tím, aby to zvíře zbytečně nestresoval.

     A tak jsme do tmavého skladu vstoupili za svitu hvězd, pouliční lucerny, dvou baterek a tiché podpory služebního psa  ve služebním voze. Dopadlo to dobře, já jsem dnes civilista a Ivan je krajský psovod.