Listopad 2010

Na pět minut Jiřím Oulickým

29. listopadu 2010 v 21:51 | Ondrej Moravec
    "...Ve staré knize se nejlíp čte," bránil se kolega Vladimír, statný pětašedesátník, když jsem komentoval jeho koketerii s postarší paní pracující na zahradě svého domku. Když ho vzápětí pozvala na kafe, zachoval se jako chlap a utekl...Pravdu ale měl, kdybych chtěl být někým jiným, byl bych Jiřím Oulickým z rodinného salátového vydání Saturnina, bydlel bych na hausbotu, trpělivě snášel vylomeniny svého sluhy a bojoval o srdce slečny Barbory. 
    "Lidi lze dělit do tří skupin podle mísy koblih, první se na ni mohou bezmyšlenkovitě dívat hodiny, druhé napadne, že by se jimi dalo házet po ostatních. Třetí vstanou a uskuteční to..."  V tomto duchu filosofoval doktor Vlach, načež Jiří Oulický nedopatřením vyrazil mísu s koblihami z ruky číšníkovi.
      Do kavárny Imperial, kde k této památné události dle pramene došlo, jsme s přítelkyní chodili často. U spodního okraje menu stála poznámka : "Podívejte se na barový pult. Pokud zde nevidíte mísu s koblihami, urychleně opusťte prostor kavárny, jinak personál neručí za Vaši bezpečnost."  Jednou z položek menu byla právě místa s koblihami v ceně 1900 Kč,  kterými jste po zaplacení mohli bezstarostně házet po ostatních.
    "Chtěla jsem ti vysvětlit to nedorozumění," řekla mi jednou zkroušeně, když náš vztah byl jako na houpačce. Zarazila se, počkala, až číšník položí na náš stůl dvě pressa a ke každému z nich jako pozornost podniku koblihu na porcelánovém talířku. Nedal jsem jí šanci...vzal jsem tu svoji a mrštil jí po ní. Přímý zásah, cukr jí poprášil vlasy, tvář i šaty. V očích se jí objevily slzy, rozesmála se. Bylo jí jedno, že jsem zničil několikahodinovou práci na její dokonalosti, že pro mne tu kavárnu objevila. Prolomil jsem tím tu těžkou atmosféru. Vytáhla zrcátko, papírový kapesník a pečlivě se očistila. S velkorysým gestem mi na usmířenou přisunula talířek se svojí koblihou.  Prásk, dva zásahy ze dvou! Znovu se rozesmála, personál to vše přešel s anglickým klidem.
    "Tohle mi nemůžeš dělat, oni si myslí, že mi ubližuješ," řekla vesele a kývla hlavou k vedlejšímu stolu, u kterého seděla rodinka Italů.  Nečetli Saturnina, neznali  'pravidla kavárny'.  Nejspíš  se cítili ukřivděni rčením, 'že je doma Itálie'. 
    Když se upravila, vylovila koblihu ze svého klína a položila ji na talířek před sebe.  " Teď   si  pochutnám," zůstávala nad věcí. Přitáhl jsem si talířek k sobě. "Ne, už ne!" řekla prosebně a zoufale...Snědl jsem ji, pomsta byla dokonána!
   
    Jiří Oulický by po ženě nikdy koblihou nehodil, doktor Vlach by k tomu provokoval ostatní, Saturnin možná jen po tetě Kateřině. Já jsem však  tak učinil, neboť nejsem gentleman z První republiky, ale přidrzlý týpek ze staletí pokleslých mravů.

    A taky proto, že to tak Zdeněk Jirotka napsal...                 



* použita volná citace z knihy Saturnin, autor Zdeněk Jirotka,  1942

Déjá vu o stavu

27. listopadu 2010 v 15:02 | Osobní terapeut)
     Ležím ve své posteli v panelovém bytě 3+1, za který platím nekřesťanský nájem  jeho majiteli, voliči KDU-ČSL. Jedním okem sleduji svůj LCD Full HD, druhým koukám skrz balkon na parkoviště, zda mi TSK ve veřejném zájmu čištění vozovek neodtahuje auto.  Ústřední topení jede na plný výkon, mám v sobě půl krocana, americké brambory, kávu, zákusek...je sobota.  V TV jdou zprávy, zvedá se mi tep i hlas, předražené dálnice, vyšší daně, placení u doktora, pravice se spojila s levicí... nadávám na EU, Kalouska, policajty,počasí... šílená doba...
      ...je rok 1985,  sedím v pokoji družstevního 2+1, kde žijeme společně s našimi dětmi. Na ten byt jsme čekali 5 let, předtím jsme žili s rodiči. Jsme po nedělním obědě, snědl jsem celou čtvrtku  kuřete, žena mě kárá, že takhle nebudeme mít peníze na stodvacítku, až se na nás dostane v pořadníku. Zapnul jsem Teslu, čtu rudé právo, přes nesporné úspěchy soudruhů na všechno stojíme fronty, nosíme stejné věci, držíme hubu,  Nadávám na Rusa, komanče, fízly, počasí, šílená doba...
      ...je rok 1945, bydlíme v pokoji s dětmi, ve vedlejším bydlí rodiče, vaříme a jíme  společně. Pracovat chodím do továrny v baloňáku po tátovi, večer možná půjdeme k sousedům na rádio. Nadávám na  Němce, i ta dálnice, co postavili, je hrozná,  my, Češi,  budeme  silnice stavět líp. Počasí je příšerný...šílená doba  
      ...je rok 1930, bydlíme v pokoji s dětmi, rodiči a sousedy, záchod je na pavlači. Jsem bez práce, jen občas chodím pomáhat na nádraží nakládat vagóny. Večer si vyprávíme. Nadávám na Rakušáka, továrníka, četníky, co do nás stříleli při stávce...počasí je příšerný...šílená doba
      ... na stěně jeskyně je několik vrypů... mojí tlupě dochází dřevo, jídlo a ženské, půjdeme vymlátit sousední jeskyni. Počasí je příšerný, šílená doba...