Když se zamiluje kůň( můj zubař)

24. září 2014 v 21:52 | Ondřej Moravec
Když se zamiluje kůň tam někde v pastvinách, je to romantika a základ přežití druhu, který naši soudruzi chtěli nahradit traktory. Když se zamiluje můj zubař, je to průser...

'Ahoj Tome,' říkám do telefonu, 'volám jak jsi říkal'.
'Jak je divochu?' ptá se mě.
'Nic, bolí to a ta umělá kost, jestli to byla ta bílá hmota, nejspíš vytekla', podávám report.
'Tak se na mě přijeď podívat,' láká mě na kontrolu, 'jsem tu do čtyř!'

Uvolňuji se z práce, v půl čtvrté jsem autem na periferii města. Ordinaci mi otevírá jen překvapená a usměvavá sestra s tím, že na mě zapomněli. Volá mému zubaři, ten ji vyzývá, ať se mi na to podívá ona. A tak si sedám do křesla s konstatováním, že přecházím do péče k sestře, když Tom nechal prostor konkurenci. Bohužel se rána rozjela a je třeba to znovu zašít. A tak sedám do auta a jedu přes půl Prahy k Tomovi domu, protože to chce vidět osobně, v igelitce si vezu gumové rukavice, zrcátko a další nástroje.

Jsem před barákem a Tom mi háže ze čtvrtého okna svazek klíčů. Zkouším jeden klíč po druhým, ale nemohu se dostat přes vchodové dveře. Volám mu nahoru, on mě přesvědčuje, že je to ten velkej klíč. Říkám si, že přece nejsem takovej debil, abych nedokázal otevřít zámek...naštěstí jde ven starší muž a pustí mě dovnitř. Tom se mi nahoře omlouvá, že jsou to jiné klíče. Prohlíží mě v koupelně s tím, že mi to zašije ráno v osm v ordinaci a že na to nemám zapomenout!

Jedu přes půl města zpátky do práce, po příjezdu mi Tom volá, že si to rozmyslel, že to zašijeme dnes v osm a že ho do té ordinace dovezu. Tak v půl osmé mu volám, že za 15 minut jsem u něj, při cestě ale vypnu navigaci v hlavě a automaticky odbočím směrem k ordinaci, aniž bych se pro něj předtím zastavil. Než se mi podaří dostat na nadjezd a otočit, je to dalších 15 minut. Vracím se zpět pro mého zubaře a jeho přítelkyni, kteří na mne čekají prostydlí před barákem, vezu je přes půl města do ordinace, kde se setkáváme se sestrou a večírek v půl deváté může začít. Pět minut ze mně něco vyndavá, deset minut to šije, vezu je zpátky domů. Parkuji u práce, protože na Jiřáku kvůli zónám nemohu a jako boxer po nevydařeném zápasu s fialovou modřinou pod rtem a hubou od krve cestuji hodinu domů mhd...

Mám svého zubaře Toma rád, je to odborník a kamarád a kdybych mohl, chodil bych k němu od začátku. Nemohl jsem, je podstatně mladší. Má novou krásnou mladou kočku, je zamilovanej a já mu to kurva přeju...





 

Buran na kultúře

31. srpna 2014 v 21:48 | Ondřej Moravec
Fotky mohou zachytit kouzlo místa, momentu, nálady. Třeba 2. světová válka se zdá jako příběh ze středověku, ale stačí jedna fotografie stínů z Hirošimy + jedny zprávy o Ukrajině, bohatýrském Vladimírovi a stejně se naparující straně světla a každému prolítne hlavou myšlenka, že ta jeho životní jistota je jistá asi tak, jak toho člověkostínu, co si vyšel na věčné časy na procházku se psem.

I to nejhůře natočené rodinné video zapamatuje tváře blízkých, co tu jednou nebudou a nebo budou o metr větší a místo dětských ruček natažených k chování přijdou s potetovaným ramenem a životním názorem, že největší kreténi v kosmoprostoru jsou vlastní rodiče.

Asi mám štěstí na přátele, co mi důvěřují, nejspíš jsem jim v životě tak často nelhal, protože na koncertech nemám potřebu zachytit jako důkazní materiál produkci kapely, abych potom mohl prokázat, že jsem tam skutečně byl. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit počínání lidí, co do svých elektronických krabiček omezených technických možností chtějí zachytit zvuk, atmosféru v publiku a po dobu natáčení jim tak uniká to, kvůli čemu se na koncerty chodí. Ještě méně chápu natáčení a focení na Křižíkově fontáně, kdy v průběhu vystoupení, které je o barevné harmonii proudů vody umocněné hudbou a baletem nebo zpěvem, každou vteřinu prolétají blesky fotoaparátů a mobilů. Marketingově by se to dalo využít pro nalákání diváků do 20 let : 'Křižíkova fontána v Crossu!'

Ale možná se pletu a někdo ještě udělá pěknou parádu při prezentaci Křižíkovy fontány z Aligátora ve vinárně Lucerna...

O lidském dotyku

16. července 2014 v 23:54 | Ondřej Moravec
Tak nám na Václaváku vypukl festival pouličního divadla Za dveřmi, v pondělí jsem stihl poslední představení ukrajinských Teatr Voskresinnia. K představení jenom tolik, že to měla být pocta Shakespearovi a jak jsem si myslel, že od něj znám poměrně dost her, tak jsem tápavě poznal sotva dvě. Zato ohni a pyrotechnikou aktéři nešetřili, takže okolo prostoru vyhrazeného hercům stál hustý houf diváků, z velké části cizí národnosti. Desetiletá holka, stojící v davu dospělých, se snažila dostat dopředu, aby taky něco viděla, dvacetiletá blondýnka jemných rysů stojící přede mnou ji však za zády nevnímala a ta malá se styděla ji kvůli tomu oslovit. Sledoval jsem tu hru Toma a Jerryho asi půl minuty, pak jsem zlehka poklepal na rameno blondýnky a v domění, že se jedná o cizinku, poprosil ji v angličtině : 'Excuse me, can you make a place for that girl?' A to andělské stvoření přes rameno jen naštvaně utrousilo : 'Já mluvím česky...!'

Dnes opět jeviště obsadili andělé, tentokrát černí, Vanda Hýbnerová a Lucia Kašiarová byly opravdu nadpozemské. Zastavil jsem se jen na půl hodiny, v ruce přední kolo z mého MTB, v jednu chvíli jsem si to neuvědomil a poměrně slušně uhodil do zad pětadvacetiletou dívku sedící vedle mne na zemi. 'Promiň, nezlob se', omluvil jsem se ještě tykáním, ale ona se jen usmála a řekla, že se nic nestalo. Přesto myslím, že jsem její tělo svým novým kevlarovým pláštěm s výrazným vzorkem podepsal minimálně na týden.

Chápu, že nespoutaná ohnivá pyrotechnika a mumlání obtloustlého ukrajinského věrozvěsta může v lidech vzbudit pocit neklidu až agrese a naopak černý anděl Vanda Hýbnerová probudit kosmopolitní hippie pink pocity, nicméně akce jako tato by lidi měla spíše sbližovat, asi jako když v pondělí večer po představení preludoval domorodý bezdomovec harmonikář s opáleným hochem hrajícím na brasilské banjo.

A to je asi tak všechno...




 


Když se daří...

1. června 2014 v 15:25 | Ondřej Moravec
Tak jsem v práci testoval novou aplikaci tak urputně, že po restartu aplikačního serveru nenaběhla vůbec. Projevil se totiž nový, neodladěný kód rumunského supportu, takže jsem před odchodem z práce zaměstnal i je. Odběhl jsem na zkoušku ze statistiky, kde mi učitel při hodnocení mého výkonu galantně sdělil, že mi tam toho chybělo poměrně dost a pořál mi brzké shledání na příštím termínu. Ráno pokládám jablka v igelitu na plochu samoobslužné pokladny v Tescu tak ležérně, že se jedno rozběhlo pryč, stáhlo sebou zbytek party a to přímo do odpadkového koše pod pokladnou. Nechápající prodavačce jsem sdělil, že vzhledem ke vzdálenosti koše to bylo bohužel jen za dva body. V kuchyňce jsem si uvařil kafe a chtěl z ní odejít s hrnečkem.. i s rychlovarnou konvicí, ostatními čekateli na horkou vodu jsem byl zadržen na útěku až téměř u dveří IT. Jestli se příslušnicím 'slabšího' pohlaví (mluvím o rozdělení před rokem 1948) zdá romantická pohádka o Jiříkovi, kdy princezna vypije pohár vína a na jeho dně nalezne zářivý a drahý prsten, tak zhruba nějak proběhl i můj oběd - při placením mi pět korun českých spadlo do výborné houbové omáčky tak šikovně, že ještě hodiny potom nebylo třeba nikomu zpívat píseň : "představte si, co jsem měl dnes k obědu..."
Kluci z Hanspaulky psali, že potřebují urvat dva body a je jich málo, jestli nepřijdu. Tak jsem po roce vytáhl lisovky, sbalil sportovní brašnu a zachoval se jako srdcař, jako správný člen našeho týmu ...no nevím proč kluci, ale poslední dobou mám pocit, že jsem tak trochu z formy..


O nejlokomotivovatější lokomotivě

1. února 2014 v 20:09 | Ondřej Moravec
'Vyjedeme brzy, v 7:45 buď u mne, ať chytíme vlak v 8:15!', apeloval jsem včera večer na syna, abychom náš plánovaný výlet stihli, protože se sobotním večerem jsme oba měli své plány. Kuba se zpozdil jen o 7 minut, takže jsme v limitu mohli koupit lístky i pití a svačinu. Na tabuli jsme si našli správnou kolej 5J, na správném nástupišti nasedli do vlaku, nad kterým svítila tabule se správným cílem i odjezdem naší cesty. Usadili jsme se do poloprázdného vagónu, načali plechovkové Plzně a připili na zdar naší cesty.

'Už jsme nastartovali, cítíš to chvění?' ptal jsem se syna a sahal na bok vagónu i sedačku.
'Podle mne to nastartoval úplně jiný vlak,' usmál se Jakub a díval se oknem ven na vlaky na sousedních kolejích.

V 8:20 mu říkám, že se nic neděje, že tyhle couráky musí dát přednost rychlíkům a tak asi čekáme kvůli nějakému zpožděnému spoji. V 8:30 muž z páru našich spolucestujících nervózně vystoupil ven a vyhlížel výpravčího, nástupiště však bylo liduprázdné. Vyšel jsem do horního patra vagónu a nalezl tam další skupinu optimistů, kteří mne uklidnili, že jsem nasedl správně. Zjistil jsem však, že nápis s naším spojem z informační tabule zmizel.

Rozhodl jsem se jednat a vytočil infolinku Hlavního vlakového nádraží. Projít pavouka předvoleb hlasového telefonního systému Českých drah a dostat se až k živé operátorce bylo těžší, než projít pavouka Wimbledonu.
'Prosím vás, sedím ve vlaku, který měl v 8:15 vyjet z Hlavního nádraží směr Petrov u Prahy. Je 8:35, sedí tu se mnou dalších 20 lidí, podle mne by bylo správně, aby přišel někdo z 'firmy' a řekl : Omlouváme se, váš vlak je zpožděn, v klidu vyčkejte, za 10 minut vyjedeme...', promluvil jsem k ženě vstřícně, neboť za uvedený stav nemohla.
'Tak to sedíte ve špatném vlaku, protože ten, o kterém mluvíte, je právě ve Vršovicích,' odpověděla mi líbezným hlasem.
Poděkoval jsem jí a na rozloučenou vyjevil své přání, aby RegioJet začal co nejdříve jezdit i do Petrova u Prahy!

Šťastnou novinu jsem sdělil ostatním rukojmím ve vagónu, vděku jsem se nedočkal, ale naštěstí mne i přes své rozhořčení nechtěli křižovat. Další spoj jel téměř za hodinu, vydal jsem se tedy přímo do kanceláře dispečera Hlavního nádraží, abych tomuto odpovědnému pracovníkovi vysvětlil svůj názor, že lidi mají při své práci přemýšlet a ne bez varování odpojit část vlaku, ve které sedí platící zákazníci a nikoliv rumunští běženci s touhou přenocovat. Dále jsem chtěl synovi názorně ukázat, že není správné mávnout nad lempláctvím a neúctou poskytovatele placené služby rukou, protože když to tak budeme dělat všichni, nikdy se nic nezmění.

Kancelář někoho zodpovědného na Hlavním vlakovém nádraží se však hledá přetěžce, žádné směrové cedule s nápisem : 'K člověku, co za to může!' k vidění nejsou. Na informacích o žádné kanceláři nevěděli, žena v uniformě Českých drah nás navigovala kamsi, kde nic není a ani čert nic nebere a dokonce o té utajené kanceláři nevěděla nic ani uklízečka...a nebo věděla, ale bála se to říct, protože by ji pak nejspíše museli zabít!

Pátrací akce však i přesto byla nakonec úspěšná, objevili jsme dveře s nápisem 'Přednosta stanice' a po šipkách vyšli až do druhého patra. Vstoupili jsme do místnosti s modelem vláčku, který narozdíl od toho našeho jezdil a s mužem a ženou u vstupu.
'Dobrý den, můžete mi sdělit, kde najdu někoho odpovědného, kdo řídí toto panoptikum? ' optal jsem se ženy.
'My jsme jen herci, my vám nepomůžeme', usmála se na mne žena. 'Pokud ale chcete, můžete přijít na naše představení', zachovala se marketingově a vtiskla mi do ruky brožurku s reklamou na pohádku : 'O nejlokomotivovatější lokomotivě'.

A tak to tedy je, milé děti, milí cestující...nejlokomotivovatější lokomotiva existuje a jezdí, jen vám ještě nedokážu přesně vysvětlit, jak se do ní nastupuje. Nejspíše je třeba rozběnout se čelem přímo proti zdi a doufat, že to, co se otevře, nebude vaše lebeční kost, ale nástupiště 93/4 ...a nebo je to nějak úplně jinak!

Ale o tom až příště, třeba až vám budu vyprávět pohádku o nejlokomotivovaNější lokomotivě.
Dobrou noc.










Tři muži na kole

28. července 2013 v 23:40 | Ondřej Moravec

Mí spolužáci z gymplu Nous(ekonom) a Čeky(vysokoškolský učitel) mě přibrali na druhý ročník jejich cyklistického výletu do rekreační chaty Pihávek na Sedlici, alternativně by se to dalo nazvat jednou a dost, protože za rok spolu na kole vyjíždí právě jednou. Kolem páté jsme se měli sejít na Sedlici, ale jak správně při domlouvání poznamenal Čeky : 'znáš Nouse!', takže v šest jsem na kole dorazil do Humpolce k Čekymu a byl štědře pohoštěn jeho maminkou. Kdysi mne po alkoholickém večírku s jejím synem v noční košili tahala zpět do jejich domu, protože mě v tom stavu nechtěla pustit ven, ale já měl v hlavě zrovna Matějskou, takže jsem vzal do jedné ruky boty, do druhé bundu a v ponožkách před ní utíkal ulicí za světel pouličních lamp...Dvacet let poté se maminka Čekyho na zápraží zděsila, když jsem si vzal boty do ruky a šel se obout na schody, že se zašpiním, že jsem se měl obout uvnitř...chtěl jsem odvětit replikou : 'paní Čekalová, jestli si vzpomínáte, při mé poslední návštěvě jsem se tu též procházel bosý...', ale nakonec jsem o tom raději pomlčel - stejně si myslím, že jí to nebylo třeba připomínat.

Takže v půl sedmé sedíme s Čekym U Černého koně na zahrádce u piva a čekáme na Nouse, ve třičtvrtě pivem Čekymu kompletně zalévám mobil, který si výjimečně v hospodě položil na stůl, kdyby volal Nous. Ten doráží v sedm, dává si s námi další pivo a pak se ptá, jestli má cenu ještě někam jezdit...Čeky říká, že tady na zahrádce je dobře a já říkám, že má...vyrážíme vpřed s Nousem na horských kolech, Čeky za námi na trekovém ověšeném všemi možnými kapsičkami a stojánkem.

Po pěti kilometrech vjíždíme do lesa, cesta je totálně zablokovaná požárníky, kteří hasí hořící chatu. Abychom mohli pokračovat dál, musíme se prodrat kolem červených vozů maliním a kopřivami, jdu první a bolí to jak křížová cesta. Po návratu na cyklostezku nutím kluky zapózovat před požárním vozem, Čeky se vzpírá, apeluji na jeho morálně volní vlastnosti, o pět vteřin později se sám začnu dusit smradem z výfuků, agregátů a kdoví čeho ještě a uvědomím si, že Čeky je astmatik...

'O téhle překážce jsem nevěděl...,' prohlásí vedoucí zájezdu Nous, 'nechtěl jsem o tom mluvit dopředu, ale za chvíli nás nejspíš čeká problém číslo dvě!'
'A to je?' ptám se ho.
'Zahni vlevo a poznáš..,' pronáší tajemně a já dojíždím k řece, které evidentně chybí most.

'Brodíme...!' velí Nous, sundavá boty, prochází přes několik plátů rezavého plechu položených ve vodě a přenáší své kolo na druhou stranu. Vrací se pak zpátky, aby pomohl s kolem Čekymu.
Ten vse však vůbec nemá do zouvání, je na něm jasně viditelná nechuť procházet řeku na druhou stranu, ale pravým důvodem je rezavý plech s nebezpečně ostrými hranami na koncích.
'Neboj, máš přece injekci proti smrti..,' uklidňuji ho narážkou na tetanovku.
'Mám ji prošlou,' sděluje zkroušeně.
'Jak dlouho?' ptám se ho.
'Týden,'omračuje mě přesnou odpovědí.
'Tak to je v pohodě,' uklidňuji ho, 'já ji mám prošlou deset let a moje obvoďačka říká, že to nevadí'.

Zouvám se, beru do jedné ruky boty a mobil, abych mohl fotit kluky, druhou vedu kolo, přecházím 'obezřetně' (jak radil Nous) po rezavém plechu a dostávám se do prostřed řeky, kde zjišťuji, že proud je zde docela silný. Bere mi kolo z ruky, takže ho hodím přes rameno a pak už to celkem jde. Na druhém břehu brzdím Nouse, který už se vrací s kolem Čekyho, aby tak nechvátal, že je chci mít v záběru oba. Pokřikuje na mne, že už jsem fakt Pražák, že musím všechno fotit jak Japonec, ale potom přibrzdí a dostává se mi tak do záběru s Čekym, který v barvách sytějšího plameňáka tancuje Labutí jezero mezi kameny v řece. Znovu je sekýruji, aby tak nechvátali, oponují, že je tam sežerou hovada a komáři, rázně je utínám, že mě to na břehu žere taky a že pro krásu(a umění) se musí trpět.

Na břehu se utřeme, pozabíjíme přisáté parazity a hmyz a já se ptám Nouse, co že bude problém číslo tři. Odpoví, že problém číslo tři zatím není, ale nemá pravdu. Při příjezdu na rekreační chatu Pihávek zjišťujeme, že se tam koná sraz veteránů a přes hluk kapely neslyšíme ani sami sebe, natož abychom si mohli říct, co všechno se stalo za ten rok, co jsme se neviděli. Čeky s Nousem jsou dobří muzikanti, takže drží s kapelou basu, když tvrdím, že zpěvačka je falešná jak sedma a komentují to velkoryse slovy, že už slyšeli horší věci. Sedáme si k poslednímu stolu, dáváme kola půl metru za sebe a já kolem nich připevňuji svůj zámek. S Nousem si sedáme zády ke kolům, Čeky proti nám, hned se ale zvedá a jde všem pro pivo a před odchodem připojí otcovskou radu : 'mrkněte občas na ta kola!'

V jednu potmě vyrážímě do svých domovů, Nous s Čekym na jediné světlo na Čekyho kole směr Humpolec, já se svojí bludičkou směr Pelhřimov. Při loučení organizátor Nous sebevědomě prohlásí, že na prvním srazu byli sami dva s Čekym, na druhém jsme byli tři, na třetím budou čtyři a na desátém už to bude dav. V půl třetí si odpovídáme smskami, že jsme po těch všech pivech a becherovkách v pořádku doma...



Brzdan Tavič aneb Rádce mladého bikera III

10. dubna 2013 v 21:55 | Ondřej Moravec
Brzdové destičky na zadním kole mého horského kola jsem se rozhodl měnit až momentě, kdy zmáčknutí páky zadní brzdy působilo přibližně stejný zvuk, kteří milovníci retro hororů znají jako broušení drápů Freddieho Crugera o kovové předměty..pro představu těch mladších bych prostě jen napsal, že to bylo fakt zlý...S výměnou mi pomohli moji podstatně mladší a podstatně zkušenější bikeři - kamarádi, po vyjmutí půlmilimetrových zbytků plíšků jsem byl jimi přejmenován na BRZDANA TAVIČE. Výměna byla naprosto triviální...před půl rokem...

Před začátkem letošní sezóny jsem se tedy rozhodl sám vyměnit brzdové destičky předního kola, pro jistotu jsem si na netu nalezl obrazný návod, nalil si k tomu skleničku rulandského šedého s tím, že to proběhne během pěti minut v naprosté pohodě a hned potom se projedu.

Návod:
1. zjistěte si, jestli máte potřebný imbusový klíč...jasně, imbusáků mám plnou krabici
2. sejměte kolo a vyndejte staré brzdové destičky...pohoda, zívačka
3. povolte držák brzdových destiček....trívka...do háje, hvězdičkovej imbusák? Mi něříkej, že ho nemám? No nemám...Mi neříkej, že to nepůjde normálním imbusem? No nepůjde...Mi neříkej, že když tam narvu správně velkej klasickej šroubovák, abych nezkurvil hrany, že to nepůjde povolit? No fak to nejde, navíc jsem zkurvil hrany..

Tak co teď? Soused se ještě nevrátil z práce, takže musím zajet do OBI, to mám 5 minut od baráku...nemůžu jet do OBI, protože jsem dnes sundal stěrače a objednal je na netu s tím, že do zítra, kdy ty nové budu mít doma, nemusím nikam jezdit. Jestli omylem zavadím o páku stěrače, tak už ty nové stěrače nebudou mít co z čeho stírat...

No nic, přes les je to rychlou chůzí 30 minut, takže naprosto předpisově špatně nechávám kolo jako polotovar v kuchyni a vyrážím směr OBI...jiný cyklista by se obával vzdálit od kola byť jen na 5 vteřin, aby mu někdo nezavadil o brzdovou páku, čelist brzdy by sepnula a následoval by odborný zásah ve specializované prodejně...

Já se vracím po hodině s hvězdicovými imbusy za 400 CZK, překvapen, že při mém štěstí se v našem hermeticky uzavřeném bytě nenašlo například mládě makaka, které by si v době mé něpřítomnosti pohrálo s pákama brzd... během pěti minut dokončuji montáž nových brzdových destiček, dopíjím zvětralé víno, udělám vítězné gesto A JE TO!, vytřu mour z podlahy v kuchyni a konstatuji, že na letošní sezónu jsem připraven!









Vezte mě běžky (tramvaje) na Václavák (do Vokovic)

24. února 2013 v 16:56 | Ondřej Moravec
Díky kalamitě sněhu v Praze (tentokrát ne 3 milimetry Jarku) jsem nejspíš poprvé a naposledy nasadil běžky u vchodu domu, po chodníku sjel až k Vltavě a pustil se směrem na Zbraslav. V neupravené stopě poničené otisky chodců a pneuk a na skluznici bez vosku proti prokluzu (vosky odvezl syn Jakub, který na můj telefonický dotaz, kde že jsou, poskytl odborné rady typu že : to v čerstvé sněhu nebude klouzat, že mi bude stačit ten vosk "z minula" nebo že to mám namazat svíčkou) , jsem si spíš než na běžkách připadal jako klaun při žonglování na obřím balónu, takže jsem to po deseti kilometrech zabalil s tím, že i tak to byl pro mou hrozíci artrózu POHYB DNE.

Vybavil se mi však den, kdy jsem řešil naprosto opačný problém. Na zimních soustředěních jsme jako atleti běžky používali často, vždy mi je však mazal kamarád Luboš, který byl v tomto směru skutečný nadšenec a chemik. Já jsem při tom tedy v klidu popíjel kafíčko u telky jako Neumanka s vědomím, že moje létající dřeva jsou v těch nejpovolanějších rukách.

A tak jsem najednou (při první zimní dovolené bez Luboše) stál nad svými běžkami s otázkou, odkud pokud že mám vlastně ten vosk mazat. S radou přispěchal bratr mého kolegy, který roztáhl ruce jako kondor a naprosto suverénně na mé skluznici vymezil místo pro vosk. Dělalo to dobrý metr, byl jsem jím však přesvědčen, že to tak má být. A tak jsem podle teploty namazal červený klistr, na počátku to trochu dřelo, ale pak jsem se rozjel a v žádném stoupání neproklouzl.

Mazal jsem to tak tedy celý týden, až nastal pátek. Parta pivních bratří, která s námi byla na chatě již od soboty, se rozhodla také vyjít z chaty ven a hned rovnou vyjet na běžky. Ráno přišli za mnou, abych jim je namazal. Podle marketingového zákonu :

obarvi zlatěnkou hovno
prodej je za zlaté rouno

jsem místo po červeném sáhl po stříbrném klistru, u kterého mě svrběly prsty už od soboty. Bylo na něm napsáno : "Na hrubozrný a silně znečištěný sníh"...a ten podle mne byl! Že jsem promazal, jsem zjistil hned za chatou, kdy se mi pod každou patu nalepilo deset centimetrů sněhu, sparingpartner Pavel však jen mávl rukou : 'To se uthrhne!' Neutrhlo se to ani za další dva kilometry, když jsme s nalepenými 'vosími hnízdy' dělali krátery do závodně upravené stopy a zezadu na nás 'Stopa!' pokřikovali žáci druhé třídy Základní školy Borová Lada. Zcela neběžkařsky jsme vosk ze skluznice odřeli o kůru smrků, i na ten zbytek se však lepilo všechno, co nám přišlo do cesty.

V tu dobu se do prken obula i parta pivních bratří. Ujeli jen pár metrů, protože jednomu z nich hned upadla kovová část jeho archaického vázání a tak běžky opět sundali a zašli do nejbližšího skiservisu na opravu. Pracovník skiservisu poškozenou lyži zespodu uchopil v místech, kde se podle jeho odborných znalosti pravděpodobnost setkání s voskem rovnala pravděpodobnosti setkání s Madonou na Chatě u Krále Šumavy na Kvildě.

'Co to je?' ptal se nevěřícně sám sebe, '...kdo to mazal?'
'Kamarád, on tomu rozumí.., ' informoval jej Ivan.
'Nechcete to přemazat?' nabízel se mechanik ochotně.
'Ne, on tomu fakt rozumí,' kroutil Ivan hlavou s nezlomnou důvěrou v mé schopnosti.

Nesjeli si...bojovali ještě kilometr, pak vzali běžky do ruky a naštvaně se vrátili do chaty s tím, že s běžkami nadobro skončili!

Vy se však nevzdávejte, pokud jste někdy snili o tom, že s běžkami dojede na svařák například do Jalty na Václavák, tak dnes máte šanci!


Země, kde se fikce stává realitou...

10. února 2013 v 21:11 | Ondřej Moravec
Blogger je člověk samostatně myslící, proto v dnešním článku ponechám závěr na každém jednotlivém čtenáři, pro můj výklad je však nezbytné ve zkratce shrnout děj filmu Po přečtení spalte, jenž sice není filmem, kterým byste se mohli chlubit na večírku se svými intelektuálně zaměřenými přáteli, nicméně jak pravil Jirka Macháček coby bosenskosrbský vypravěč pohádek Mamko Tatič : "..tak život choda..."

Tedy: Bývalý analytik CIA (Malkovich) je suspendován, toto ponížení nerozchodí a dá výpověď. Protože se chce pomstít, sepíše paměti, které hodlá vydat. Jeho manželka, zahýbající mu s úředníkem finančního oddělení CIA(Clooney), mu tyto paměti sebere v domnění, že je použije při rozvodu, zanechá je ve skříňce fitcentra. Tam je objeví Linda Licková, zaměstnankyně fitcentra toužící po několika plastických operacích a se svým mentálně zamrzlým spolupracovníkem(Pitt) se rozhodne vydírat majitele pamětí(Malkovich). Protože neuspějí, oba dojdou na ruskou ambasádu, kde data chtějí prodat. CIA se o tom dozví. Pitt si zahraje na detektiva a v touze najít další data vleze do domu Malkoviche, kde jej ve skříni najde zahýbač Clooney a v šoku jej zastřelí. Clooney Pittovo tělo odklidí v domnění, že se jedná o špióna a s paranoiou utíká do Venezuely. Znepokojená vyděračka Licková se svěří séfovi fitcentra s obavou o Pitta, šéf fitcentra jde do toho samého domu, kde jej nalezne Makovich, postřelí jej a před domem jej umlátí k smrti. Na to se dívá sledující agent CIA, který Malkoviche při zatýkání postřelí a ten upadne do komatu. CIA tělo šéfa fitcentra odklidí a zadrží pracovnici fitcentra Lickovou. Pracovník CIA, který má celý případ na starost, jde ke svému šéfovi, a celý příběh mu postupně dávkuje:

'Počkat, kde je ten z ministerstava?' ptá se šéf.
'V cele předběžného zadržení...,' odpovídá podřízený.
'Proč?' diví se šéf.
'Snažil se utéct do Venezuely,ale proč, to nevím...' vysvětluje podřízený.
'Vy nevíte ?' diví se šéf.
'Ne..' odpovídá podřízený.
'Venezuela nevydává zločince,' poučuje šéf.
'Aha..' kýve podřízený hlavou...'a co s ním máme provést ?' ptá se vzápětí.
'Ať zmizí do Venezuely příštím letadlem,' rozhoduje šéf.
'Dobře,' kýve podřízený.
'Takže šéf toho fitcentra je mrtvý?...A tělo je...?' ptá se šéf dál.
'Pryč pane,' informuje podřízený....'ale máme drobný eee...problém..'
'Jaký?' ptá se šéf...
'..no, ten analytik jej ubil na ulici a náš člověk chtěl zasáhnout...' informuje podřízený.
'Ano?', ptá se šéf netrpělivě.
'Vystřelil na něj, na analytika..' pokračuje podřízený.
'Dobře, fajn, je mrtvý?' ptá se vedoucí.
'Je v komatu,' odpovídá podřízený a vedoucí jen kroutí hlavou..
'Říkají, že nepřežieje, že nemá žádné mozkové fiunkce,' pokračuje podřízený omluvně..
'Dobře, dobře...', kýve spokojeně vedoucí...'jestli se probere, pořešíme to...To je galimatiáš!...takže..to je vše? Nikdo další o tom nic neví, takže...'
'Eee.., no pane, ještě je tu...' koktá podřízený..
'Kdo?' ptá se šéf podrážděne.
'..ta žena z toho fitness, Linda Licková,' informuje podřízený.
'Hergot, no jo...kde je teď?' kroutí šéf hlavou rozčileně.
'Sebrali jsme ji, máme ji..,' informuje podřízený.
'Máme ji?' podivuje se šéf, '...a co s ní budeme dělat?'
'Ona říká, že bude spolupracovat, když jí zaplatíme nějaké..nějaké, já vím, že to zní divně, nějaké operace...,' informuje podřízený, 'ona chce zaplatit nějaké platické operace, říká, že bude mlčet jako hrob...'
'Kolik?' ptá se vedoucí.
'Je to několik, zákroků, celkem to dělá..,' informuje podřízený...
'Zaplaťte to!' skočí mu do řeči šéf a velkoryse to odmávne rukou.
'Dobře, tak..,'oddychne si podřížený a narovná se v židli.
'Ježíš, krucifix!' kleje vedoucí a kouká do stropu,'...jaké z toho plyne ponaučení?'
'To nevím pane,' servilně odpovídá podřízený.
'Já hergot taky ne..,' kroutí hlavou šéf, 'asi už to příště nedělat...'
'Ano, pane..,' kýve podřízený souhlasně.
'Ale co jsme udělali?' pokládá šéf řečnickou otázku.
'No, to je pane...těžko říct...,' přizvukuje podřízený.
'Ježíš marjá krucinál..!!!'¨zakleje šéf a zaklapne desky šanonu...

=======================================================================================================

V roce 2005 byl v České republice schválen zákon, který podporuje výstavbu solárních panelů, každý plátce elektřiny bude měsíčně přispívat na tyto obnovitelné zdroje, protože je v zájmu nás všech udržet naši Matku Zemi čistou pro naše děti a protože to chce Evropská unie...

I tak na polích a loukách obklopujících zdejší luhy a háje vyrostly místo plodin či plevelu matrixové řady panelů, že kdyby to Miloš Forman tušil, tak pár desítek let počká a finální scénu Vlasů nebude točit na Arlingtonském hřbitově. Náš prezident je sice europesimista a vlajku EU má místo na stožáru nádvoří Pražského hradu pověšenou na toaletě, ale my, Češi, vše děláme s fortelem a od podlahy, takže kvóty Evropské unie ohledně obnovitelných zdrojů jsme překročili o více procent, nežli Stachanovci svůj plán... Stali jsme se tak celosvětově státem s největší podporou obnovitelných zdrojů v přepočtu na jednoho obyvatele, severské země jen tiše závidí... Vypůjčím si data z článku z dubna 2012 (nepohoršujte se nad stářím mého zdroje, pár desítek miliard sem nebo tam už v těch číslech hraje zanedbatelnou roli) a budu jej interpretovat ležérně, jako předtím děj filmu...

1. do dubna 2012 stát na podporu fotovoltaiky zaplatill cca 94 miliard CZK

2. při zastavení podpory v roce 2014 bude do roku 2034 vyplaceno dalších 874 miliard CZK

3. při zastavení podpory až v roce 2020 by náklady do roku 2040 dosáhly přes jeden bilion CZK (drobné miliardy jako občan s platem v desítkách tisíc měsíčně už ponechávám v kapse), což je například čtyřnásobek ročních výdajů na zdravotnictví, 3,5násobek výdajů na penze a příjem státního rozpočtu na čtyři roky

4. čirou náhodou se zjistilo, že úřednící udělali chybu a tak každý plátce spotřeby energie platí za obnovitelné zdroje nad rámec stanovený zákonem, odškodnění občanů je prý však právně nemožné

5. čirou náhodou se zjistilo, že Martin Roman (bývalý šéf a nynější předseda dozorčí rady ČEZu), prostřednictvím jiné firmy odprodal společnost I & C Energo z portfolia ČEZu, která státu vydělávala okolo 100 milionů ročně, kamarádovi, který s ním jede ve vlastnictví plzeňské Škody, které ČEZ v době šéfování Martinem Romanem zadával zakázky za miliardy... Selským rozumem z toho vyplývá, že nyní bude ČR uvedené společnosti za služby takto odkoupené firmy platit tolik, aby zisk 100 milionů CZK ročně měl její současný majitel

6. až nebude v ČR exitovat akcie na majitele(omlouvám se za scifi v tomto jinak ekonomicky seriozně napsaném článku), tak se čirou náhodou zjistí, že majitelem těchto akcií jsou shluky poslanců napříč politickým spektrem, jdoucích si ostře po krku v televizních debatách, ale jinak se poklidně scházejících o dovolené na jachtě bývalého šéfa a nynějšího předsedy dozorčí rady ČEZu Martina Romana, dále Martin Roman osobně...jen člověk nebo organizace řídící Martina Romana zůstane utajena jako Široko..

7. nechci vás dorazit údajem, kolik plátci energie zaplatí za ekologickou likvidaci tolika solárních panelů, které jsou z tohoto hlediska naprosto neekologické

Chtělo by se mi pozměnit závěr rozhovoru z filmu Po přečtení spalte:

'Eee.., no pane, ještě je tu...' koktá podřízený..
'Kdo?' ptá se šéf podrážděne.
'..ten chlap ze Strakovy, Miroslav Kalousek,' informuje podřízený.
'Hergot, no jo...kde je teď?' kroutí šéf hlavou rozčileně...
'Seděl na pivu se šéfem odborů, máme ho..,' informuje podřízený...
'Máme ho?' podivuje se šéf...'a co s ní budeme dělat?'
'On říká, že bude spolupracovat, když mu zaplatíme nějaké..nějaké, já vím, že to zní divně, nějaké církevní restituce...,' informuje podřízený, 'on chce zaplatit nějaké církevní restituce, říká, že bude mlčet jako hrob..'
'Kolik?' ptá se vedoucí.
'Je to několik kostelů, farností, lesů, polí, pivovarů... celkem to dělá šedesát miliard,' informuje podřízený...
'¨Zaplaťte to!' skočí mu do řeči šéf a velkoryse to odmávne rukou.
'Ježíš, krucifix....jaké z toho plyne ponaučení?'


Blogger je ale samostatně myslící osobnost, proto říkám jen : najděte deset rozdílů...!



Zdroje použity v článku:
děj a rozhovor z filmu Po přečtení spalte
http://www.rozhlas.cz/zpravy/domaciekonomika/_zprava/1050894
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/Ministr-Drobil-Kauza-solarni-elektrarny-Cesta-do-pekla-je-dlazdena-dobrymi-umysly-179573
http://www.nazeleno.cz/energie/fotovoltaika/martin-bursik-nase-sit-pojme-jen-1-solarnich-elektraren-absurdni.aspx
http://www.motejlek.com/cez-pod-vedenim-martina-romana-prodal-lukrativni-firmu-i-c-energo-napojenou-na-temelin-skryte-ji-koupil-romanuv-pravnik









Živelná amnestie Pána zla

9. ledna 2013 v 0:22 | Ondřej Moravec
Jako hurikán Katrina do poklidné české občanské společnosti vnikla horda amnestovaných Pánem zla, lidový kronikář tuto událost barvitě zaznamenal slovy : '...a ty lotrové mordováli kupce a poutníky. Keho pak neutrátili, toho ukrůtno tejráli nebo hladomoříli..!'*

I tak počal souboj Temné a Světlé strany Síly, na jednom břehu kamarádka Martina se zástupem svých kolegů soudců v přesčasech až do pozdních nočních hodin vedla řízení, psala rozsudky o amnestiích a vypouštěla na svět další a další Sithy v teplácích s lampasem, zatímco můj přítel Jelen v supermanovském oblečku Policie České republiky spolu se svými bratry ve zbroji pročesával Hlavní vlakové nádraží a přilehlý Sherwood, aby ptáčky opět vrátil do svých klecí.

V každé podobné klíčové situaci vyvstává otázka, na jakou stranu se přidat...našinec obvykle počká a přejde na stranu vítěze. Podle počtu amnestovaných, kteří již v prvních dnech či hodinách stihli doputovat zpátky za katr, by se budoucí vývoj dal vyjádřit statisticky naprosto přesně slovy válečného kripla a invalidy po třech infarktech : 'dávám jim měsíc, maximálně dva...!'**

Moudrý muž se však neotáčí zpět, ale hledí do budoucnosti - Vencův majstrštyk už lze těžko zvrátit, ale postoj k amnestii je třeba zohlednit při volbě příštího prezidenta. Jak by se asi jednotliví kandidáti v takovém případě zachovali ? Například Miloš Zeman se veřejně se staví proti jakékoliv amnestii, ale už jednou pěkně vypekl své voliče nečekanou opoziční smlouvou s 'nepřítelem'. Vladimír Franz by zřejmě amnestoval jen ty s pořádnou kérkou, vzhledem k tomu, že kluci ve vězení v podstatě nemají nic jiného na práci, tak tím bychom si rozhodně nepomohli. U neslaného nemastného Jana Fischera kdo ví..?

No nic, zamykám dveře bytu na dva bezpečnostní zámky, za dveřmi tvořím pyramidu z hrnců jako zvukovou past, zbytek rodiny kontroluji na jejich strážních stanovištích a předávám poslední bojové pokyny, pod polštář ukládám sekáček a každých pět minut sleduji mobil, jestli přítel Jelen už neposlal zprávu, že už zase můžeme ven..

* použita citace z filmu Tajemný hrad v Karpatech
** použita část citace z filmu Pelíšky

Kam dál